Tomáš Jamník: Jak to chytnete pod krkem poprvé, od toho se odvíjí vaše kariéra

Violoncellista Tomáš Jamník svůj nástroj uchopil pod krkem zřejmě s jistotou a bezchybně. O tom ostatně svědčí jeho hudební kariéra, kterou odstartoval úspěchem na mezinárodní soutěži Pražské jaro. V současné době pravidelně vystupuje s nejvýznamnějšími světovými orchestry, vedle toho je uměleckým vedoucím Akademie komorní hudby a uměleckým ředitelem Ševčíkovy akademie. V roce 2016 spustil projekt Vážný zájem na podporu domácích koncertů vážné hudby, který úspěšně láká nové publikum. Dělá toho hodně, ale neztrácí koncentraci na to, co ho definuje: hru na violoncello.

Zůstat zaměřený na jednu věc a dělat ji pořádně. Tím se řídí celý profesní život a radí to i studentům: „Člověk musí nekompromisně pracovat na tom, co právě koná, a netříštit moc pozornost okolo. Svůj první projekt jsem spustil ve třiceti, do té doby jsem studoval. Ještě v osmadvaceti letech jsem jezdil po studentských festivalech, potřeboval jsem do sebe vstřebat co nejvíce inspirace. Někdy jsem si připadal jako přestárlý student… Ale bylo nutné najít kvalitu v tom, co dělám,“ popisuje.

Ke klasické hudbě a hraní na violoncello vás to táhlo už od dětství?

Na violoncello hrál můj bratr u profesora Mirka Škampy a já jsem navštěvoval hodiny ještě jako dítě, protože nás tam vodila maminka oba. Vzniklo to tak nějak přirozeně, maminka mi ten nástroj, který se mi líbil, prostě dala do ruky. A já u něj, na rozdíl od bratra, už zůstal. Naše sestra měla dost dobré začátky na klavír, ale z nás tří sourozenců jsem nakonec zůstal u profese hudebníka jen já.

Žijete napůl v Berlíně, hrajete s těmi nejvýznamnějšími světovými orchestry, taková kariéra se asi nepoštěstí každému. Co je potřeba k tomu, aby si hudebník kariéru „našlápl“ tak dobře jako vy?

Základem úspěchu je dobré pedagogické vedení. Měl jsem obrovské štěstí na všechny své pedagogy. V začátcích je to myslím ještě důležitější než později, protože pedagog vám dá technické základy, které vás pak provázejí celý život. Jak to chytnete pod krkem poprvé, od toho se odvíjí vaše kariéra. A pan profesor Škampa, u kterého jsem začínal, nebyl jen výborný pedagog, co se týče techniky, ale taky je sám ohromný hudebník. Ve společné třídě s jeho synem Martinem dokázal vytvářet krásné přátelské, ale zároveň i konkurenční prostředí, které motivovalo k lepším výkonům. Nás studenty často posílal na soutěže a mě velmi bavil moment přípravy, soustředění, zlepšování se a nakonec to, že jdete před lidi a výkon představíte. Soutěží jsem ještě jako student absolvoval na desítky a postupně jsem se tímto způsobem ujišťoval, že se tomu mohu věnovat nejprve na lokální, pak národní a konečně i na mezinárodní úrovni. Pan profesor Škampa napsal doporučující dopis, aby si mě na HAMU vzal ještě jako posledního studenta pan profesor Josef Chuchro, a ten mi dal zase úplně jiný vhled do práce a ani u něj nechyběla ohromná lidskost, skoro až rodinné zacházení.

Znáte nejlépe hudební prostředí tady a v Německu, nejen jako hudebník, ale i jako student, můžete provést nějaké srovnání?

Pokud se jedná o úroveň hráčů, to je nejen srovnatelné, ale řekl bych, že čeští muzikanti mají ve vínku velký talent. Myslím si, že rčení „co Čech, to muzikant“ má něco do sebe. Velká hudebnost tady vždy byla a je. V začátku je tedy podle mého názoru výchozí pozice stejná, ale podle toho, co jsem měl možnost pozorovat, když jsem do Německa jako patnáctiletý student přijel poprvé (už tam žiji 15 let), tam je talent pouze počáteční fáze. Pak nastupuje období píle, ve kterém již potřebujete systematickou podporu jednotlivců nebo souborů, abyste se mohla prosadit na mezinárodní scéně. Jedná se o různé stipendijní a talentové programy, které vybírají nejlepší studenty a nabízejí jakýsi networking a zázemí pro jejich další rozvoj. Samozřejmě, že je naprosto zásadní a potřebné soustředit se na konkurzy, například do velkých orchestrů či oper – to je jeden pilíř, ale úplně stejně důležité je, aby po univerzitě studenti zkoušeli kariéry sólistů nebo komorních hráčů. Studenty je třeba podporovat a nabízet jim systematickou pomoc. A o to se sám snažím prostřednictvím několika projektů.

Můžete je představit?

Jako první jsem spustil Akademii komorní hudby, což je model převzatý z Německa, který jsem na vlastní kůži zažil ještě jako student HAMU. Je to networking, který vás propojí s výbornými pedagogy a zároveň i s vybranými studenty na základě konkurzu, a vy tak máte po tři roky možnost propojovat se se stejně dobrými kolegy. Posláním Akademie komorní hudby je vytvářet takové podhoubí, které je složené z výuky, koncertů a dalších doplňkových aktivit, je to takový aktivizační balíček pro studenty a je o něj velký zájem. Konkurzů se účastí ti nejlepší studenti a studentky a my vždy vybereme jednoho či jednu, který dostane místo na tři roky a možnost získat i zkušenost v zahraničí.

To ale není váš jediný projekt…

Tím dalším je projekt domácích koncertů vážné hudby s názvem Vážný zájem, jehož myšlenkou je snaha o renesanci domácích a salonních koncertů. V Evropě je vážná hudba silně podporována veřejnými zdroji, ale to úplně nestačí. Pro to, aby vše fungovalo, je nutná i podpora ze strany soukromých subjektů – řekněme určité mecenášství či sponzorství – a domácí koncerty jsou pro to ideální prostředí. Je to zajímavý formát, který přitahuje i lidi, kteří třeba ani nemusí být úplně nadšenými fanoušky klasické hudby. Jedná se o malé komorní koncerty s přesahem a my hodně podporujeme, aby na nich hráli právě i studenti HAMU, kteří tak dostávají příležitost zažít si repertoár a zároveň potkat své nové fanoušky, kteří si na místě můžou koupit třeba jejich CD nebo přijít na jejich absolventský koncert. A funguje to. Koncertů už se udělaly stovky a postupně se objevují jejich pořadatelé nejen v Praze, ale po celé republice. Díky projektu jsme motivovali nadšence, kteří již domácí koncerty pořádají dlouhodobě a sami si vyhledávají a podporují studenty.

A vaše třetí „dětátko“ je…?

To se „narodilo“ během mého pobytu v Berlíně a působení v Berlínské filharmonii, kdy jsem si jako smyčcař uvědomil, že mám velké nedostatky ve znalostech ohledně jedné osoby a tou je Otakar Ševčík, zakladatel moderní nástrojové metodiky. Je to jméno, které znají všude po světě. U nás též není neznámý, ale je zarážející, jak málo se o něm ví – například o jeho začátcích v Salzburgu nebo 17 letech strávených na Ukrajině. A to přesto, že se jedná o ohromnou osobnost, srovnatelnou s takovými velikány, jako je například Antonín Dvořák. Otakar Ševčík sice nebyl světoznámý skladatel, ale zanechal po sobě světoznámé opusy metodické, teoretické. Jeho úspěch je naprosto nesporný a ve své době byl jedním z nejvyhledávanějších pedagogů na světě. Je to ohromný fenomén, který uniká pozornosti. Tím třetím děťátkem je tedy Ševčíkův institut, jehož úkolem je postupně mapovat aktivity Otakara Ševčíka a zároveň – aby to mělo i nějaký hmatatelný výstup – nabízí studentům z Čech i ze zahraničí letní akademii, na niž se pak sezvou pedagogové a výsledkem jsou pestré, zajímavé letní kurzy především pro smyčcové obory a nyní i zpěv.

Ale studenty se snažíte podporovat i agenturně…

Tady jsem vyšel také ze své zkušenosti, kdy se mi ještě jako studentovi HAMU ve druhém ročníku podařilo uspět na soutěži Pražské jaro. Hned druhý den za mnou přišel agent, z dnes již jen částečně fungující agentury, a nabídl mi zastoupení. Tehdy jsem si vůbec si neuvědomil, jaká je to spása, jaká je to nádherná nabídka a jak nesmírně důležité je mít své profesní zastoupení. Postupem času jsem si uvědomil, že takových agentur, které by fungovaly na tak přátelské bázi a které by podporovaly i malé soubory, jako byla ta moje, tady moc není. Dá se tedy říct, že takovým čtvrtým děťátkem je idea agentury, zde je ale třeba říci, že jsem pouze spoluautorem myšlenky, hlavní osobou je úžasná Martina Výrková, se kterou to celé stojí a padá. Agentura Makropulos zastupuje české umělce a její součástí je i talentový program pro studenty. Jednou ročně vždy přibíráme mladé jednotlivce či mladý soubor a nabízíme zastoupení a podporu do začátku kariéry.

Na HAMU jste působil pedagogicky jako doktorand, máte i zkušenost se studenty HAMU v rámci Akademie komorní hudby; jaký dojem na vás současní studenti dělají?

Lidi, které znám, jsou úplně úžasní studenti, kteří mají často přesah mimo hudbu. Mám pocit, že dnes mladí lidé mají rozhled, starají se o politiku, starají se o další umělecké žánry a myslím si, že to je ta pravá cesta – nebýt pouze jednostranně zaměřený na jeden obor. Zároveň umějí cizí jazyky, často víc než jeden. Zažil jsem projekt Akademie komorní hudby, během kterého jsme plynule přecházeli z angličtiny do němčiny. Co mne však těší nejvíce, je jejich láska ke komorní hudbě. Mezi studenty máme špičkové sólisty, kteří se však rádi dále obohacují účinkováním v nějakém komorním ansámblu. Přijde mi skvělé, když se během pracovního procesu vytváří přátelská atmosféra. Vítám, když se studenti navzájem podporují a navštěvují například vzájemně své koncerty. Mám za to, že obecně by každá univerzita měla fungovat na takřka rodinné bázi, příkladem může být americká umělecká Juilliard School, která vás podporuje i jako absolventa a už jste navždy její nesmazatelnou součástí.

Kdybyste mohl dát studentům se svými zkušenostmi nějakou radu, jaká by byla?

Vždy se dá zapracovat na selfmanagementu, člověk musí nekompromisně pracovat na tom, co právě koná, a netříštit moc pozornost okolo. Svůj první projekt jsem spustil ve třiceti, do té doby jsem studoval. Ještě v osmadvaceti letech jsem jezdil po studentských festivalech, potřeboval jsem do sebe vstřebat co nejvíce inspirace. Někdy jsem si připadal jako přestárlý student… Doporučil bych asi tedy nejprve najít tu kvalitu v tom, co dělám, a pak by se měl člověk realizovat ještě v něčem dalším. Může to být malý festival v oblíbeném městě, může to být projekt s přesahem do jiných sociálních vrstev, může to být vlastně cokoliv. Ale zásadním pravidlem je, že to musí být věc, která absolutně rezonuje s tím, co člověk cítí a co dělá, teprve pak to může zafungovat a může to být doplněk hlavního zájmu. A co je asi nejtěžší – neztratit koncentraci na to, co člověka definuje. Tedy pokud jsem violoncellista, definuje mne hra na violoncello. Ta linka se dá lehce ztratit, člověk musí vybalancovat, kolik času věnuje hře a kolik ostatním projektům. Nesmí stagnovat v tom, co ho definuje.

Co vás čeká v nejbližší době, na co se těšíte?

Od listopadu loňského roku spolupracuji právě se zmiňovanou Juilliard School, už nyní tam učím studenty on-line a je to velmi inspirativní ve všech směrech. Do USA se teď budeme s rodinou stěhovat na půl roku a byl to můj sen i v souvislosti s mým doktorandským studiem na HAMU. Přihlásil jsem se o Fulbrightovo stipendium a představil jsem projekt týkající se Otakara Ševčíka, který v Americe pobýval. Všechno do sebe krásně zapadlo. Se ženou plánujeme, jak se děti ve Státech zapojí do školy a já tam budu hledat stopu českého génia ve světě. Zároveň budu vyučovat studenty na Juilliard School a hostovat na dalších univerzitách. Na to se hodně těším – na získávání naprosto zásadních pedagogických zkušeností. Můj profesní sen je určitě učit a hrát. To je ideální symbióza, protože člověk se sám vyučováním hodně učí a udržuje se svěží. Pokud se jedná o projekty, o nichž jsme mluvili, mám velké štěstí, že lidé, kteří jsou okolo nich, jsou spolehliví profesionálové. Vím, že když teď odjedu na půl roku, o projekty bude s péčí postaráno. Jsem vděčný, že jsem potkal tak úžasné lidi.

rozhovor najdete také na www.universitas.cz

autorka: Monika Otmarová

foto: Libor Sváček

15. červen 2022

.