„HUDBU VNÍMÁM VŠUDE KOLEM. ZÁLEŽÍ JEN NA UŠÍCH, KTERÉ SVĚT POSLOUCHAJÍ,“ ŘÍKÁ NOVÝ VEDOUCÍ KATEDRY SKLADBY SLAVOMÍR HOŘÍNKA

Hudbu psal Slavomír Hořínka odmalička. Někdy mezi třetím a čtvrtým rokem začal hrát na housle. „Vyrůstal jsem v Rožnově pod Radhoštěm, kde je silná tradice cimbálových muzik. Opravdu mě to nadchlo a moc jsem toužil to také zkusit. Kousek od nás bydlel učitel houslí, se kterým se rodiče seznámili, a on domluvil, že mi bude dávat hodiny studentka profesora Ivana Štrause, která byla také z Rožnova,“ vzpomíná skladatel a pedagog HAMU. Skládat začal ve stejnou dobu. „Takže to bylo něco, co nenásledovalo po nějakém studiu, ale bylo to imanentně spojené s ohmatáváním si hudebního nástroje a objevováním hudby.“

Pak se s rodinou přestěhovali do Pardubic, kde se na konzervatoři skladba nevyučuje. Tak šel na housle. „Na konzervatoři v Pardubicích učil tou dobou harmonii, kontrapunkt a další předměty Miroslav Raichl, kterého jsem si nesmírně vážil a u které jsem hrozně moc chtěl studovat skladbu. On to vždy nějak zamluvil a já jsem tomu v té době vůbec nerozuměl, tím spíše, že mě ve skládání osobně velmi podporoval. Když jsem pak byl ve třetím ročníku, kladl mi na srdce, abych se skladbě věnoval. Vzal si ode mne dokonce i nějaké materiály, a že až pojede do Prahy, s někým to probere. Dal mi navíc i doporučení na pedagogy a já si vybral profesora Ivana Kurze. Pan Raichl říkal, že se s ním ještě uvidí a… a pak umřel. Následně jsem se dozvěděl, že řadu let bojoval s rakovinou a do Prahy jezdil pravděpodobně na onkologická vyšetření.,“ vzpomíná Hořínka. Dnes to – sám jako pedagog pražské HAMU – vnímá tak, že si tehdy Miroslav Raichl nechtěl na sebe takový pedagogický závazek vzít. „Ale ve výsledku mě dovedl k tomu, že jsem nakonec zvedl telefon a profesoru Kurzovi zavolal sám.“

Na své domovské HAMU už třináct let působíte jako pedagog. Postupujete jinak než vaši učitelé?

Já jsem měl na pedagogy neuvěřitelné štěstí. Nejprve jsem studoval u Ivana Kurze, chviličku u Svatopluka Havelky a potom u Hanuše Bartoně a myslím, že mám opravdu, na co navazovat. U Ivana Kurze se snažím navázat na jeho neuvěřitelnou schopnost vycítit, kde leží silná stránka každého konkrétního studenta a – aniž by měl pocit, že je veden – otvírat mu různé dveře, do kterých může nahlédnout. U Hanuše Bartoně je to bezpochyby schopnost analytického vhledu a osvětlování kontextů. Jako student jsem měl díky němu možnost si uvědomovat spojitosti, které vycházely z různých pohnutek, o kterých jsem často ani nevěděl. Taková reflexe vlastního kompozičního postupu. Co možná dělám ještě trochu jinak, je, že se vlastně pořád ptám. Ne z pohnutek, že bych se chtěl dobrat k tomu, co je dobře a co špatně, ale skrze ty otázky si student spoustu věcí uvědomí sám jen tím, že o tom musí mluvit. Nechci říct, že dělám hloupého, ale snažím se ptát na důvody věcí v hudební struktuře, na účel a tak dále. Ale čím dál méně studentům věci hodnotím. Skladba se nedá vyučovat tak, že by se řeklo: „tak to má být“. Cvičení možná ano, ale samotná kompozice je něco jiného. Já mohu studentovi nastavit zrcadlo, mohu mu být partnerem a ve velmi krajním případě mu ukázat, jak bych to udělal já, ale nemohu mu říct, jak by to měl napsat on.

Jak postupujete, když se váš student zasekne a neví jak dál? Dáváte volný prostor, nebo se mladé skladatele snažíte namotivovat?

Někomu pomůže třeba deadline, ta u velkého množství lidí „odšpuntuje“ hudební kreativitu. (směje se) Někdo potřebuje třeba jenom povzbudit, jiný zase potřebuje slyšet, co je v té jeho hudbě dobré, protože sám třeba neví nebo si tím jen není jistý. Někdo potřebuje změnit přístup a zkusit něco úplně jiného. Myslím, že na to neexistuje nějaký jasný klíč. Ono je to docela dobrodružství učit kompozici. Čím větší mám zkušenosti – ale vesměs se považuji ještě za eléva – tím méně si troufám na začátku, když k nám přijde nějaký student, si říct: „z toho něco bude“, nebo naopak „z toho nic nebude“. To už jsem se tolikrát vnitřně spletl a ofackoval. Člověk má nějaké nadání, startovní pozici, potenciál, píli, pracovní morálku a tak dále, to je mnoho faktorů.

A co když se žák naprosto liší od vašeho stylu? Míváte s tím někdy problém? Nebo naopak – nebojíte se, že po studiu ztratí svůj vlastní hudební jazyk?

No, jestli se o něco ve své „kompoziční třídě“ snažím, tak aby nepsali jako já. (směje se) Mým cílem opravdu není někomu vtisknout svůj podpis tak, aby každý věděl, že tenhle skladatel studoval u mne. Snažím se předat spíš samotný přístup a způsob uvažování, touhu zkoušet nové věci, schopnost překonat se, když je potřeba dotáhnout nějaké detaily v partituře, které už vlastně ani tolik nesouvisí se samotným komponováním, případně zamýšlení se nad vztahem prostorové zkušenosti a vlastního psaní. To jsou věci, které se určitě snažím svým studentům předat, ale opravdu není mým záměrem, aby bylo poznat, že jsou ode mne. A dělá mi i radost, když někdo dělá věci úplně jinak. Třeba teď mám v pátém ročníku Romana Zabelova, který hraje v alternativně rockové kapele, mají duo ještě s Janem Šiklem, také skladatelem, a dělají prostě úplně jinou muziku a já si to vždy rád poslechnu, i když to není něco, na čem bychom spolu pracovali. To já bych mu akorát pokazil. (směje se)

Je něco, na co se současní skladatelé, ať studenti či kolegové, ve své kompoziční praxi zaměřují více než ti dřívější?

Jestli dnes dokážu něco vysledovat jako určitý trend, a vidím jej i ve vlastní tvorbě – a myslím, že to souvisí i s proměnou zvukové krajiny naší planety – tak to, že současná hudba nemá ambici obsáhnout ve stejné míře komplexity veškeré parametry hudební struktury tak, jak to známe například z vrcholných romantických symfonií. Často pak slýcháme od lidí, že ty melodie vlastně ani neumíme napsat. (směje se) Ale on je to prostě jiný pohled na fungování zvuku jako takového. Skladatelé se často zaměřují mnohem víc na jednu konkrétní věc a její fungování je natolik komplexní, že ostatní parametry jsou jí podřízeny. Třeba konkrétní příklad György Ligeti: Atmosphères – tam je obrovské množství drobného melodického dění, který on nazývá mikropolyfonie, a toto dění je záměrně natolik komplexní, že překračuje určitou hranici, za kterou se stává samostatnou barevnou kvalitou. A zde se nám právě nabízí ona paralela s dnešní zvukovou krajinou.

Jak vypadá kompoziční a stylistická vybavenost absolventů skladby na HAMU?

U nás na katedře – především v bakalářském stupni studia – klademe obrovský důraz na určitou všestrannost. Vynikající malíř akvarelu nemusí umět dělat fresku nebo olej, vynikající skladatel určitého žánru či typu hudby nemusí umět všechno ostatní, ale když někdo chce mít akademické vzdělání v oboru skladba, tak musí mít určitý profil, určité portfolio. My klademe důraz na to, že když od nás někdo vyjde jako bakalář, dokáže napsat madrigal, bachovskou invenci, hudbu k filmu, webernovskou studii, pracuje ve stylu musique concrète, dokáže analyzovat zvuk a být schopen převádět tvůrčím způsobem data do partitury a celkově umí ovládat nejnovější technologie. V magisterském stupni by měli studenti směřovat k nalezení vlastní osobité cesty a mě osobně velmi těší, když každý dělá něco úplně jiného. Otázka řemesla je dnes mnohem širší. Jestli se nějakým způsobem nedá skladba vyučovat, tak je to způsob, kdy se začne u starého a postupuje k tomu novému. Ono se to tak často dělávalo a možná i někde dělává, ale myslím, že je to úplně scestné.

Učíte i oblast nonartificiální hudby?

Někteří z našich studentů se tímto zabývají. Studovala zde řada studentů z Ježkovy konzervatoře. Našimi absolventy jsou lidé, kteří pak často aktivně působí v různých oblastech, ať už je to Petr Wajsar, Jakub Dvořáček, Tomáš Sýkora nebo Zdeňka Košnarová, to jsou lidé, kteří se pohybují napříč nejrůznějšími žánry. Musím však říct, že až donedávna chyběl na naší katedře odborník, který by dokázal tyto věci učit. Ten přišel v podobě Michala Nejtka, který u nás působí prvním rokem. Věřím, že to přinese kýžené plody a mimo jiné uvažujeme i o modulové výuce, například jazzové harmonie. Ve spolupráci s Michalem bychom rádi udělali příští rok koncert big bandu, pro nějž by naši studenti mohli napsat skladby.

Jak se vaši studenti uplatňují po vystudování? Kde mohou své skladby provádět? Máte nějaké těleso přímo na AMU, které se o to stará?

Máme soubor Ensemble terrible, který vznikl z iniciativy našich studentů, ale ten není oficiálně spojen s výukovými strukturami školy, ačkoliv v rámci HAMU jejich aktivity probíhají. Interprety komorních skladeb na školních koncertech si studenti zpravidla shánějí sami, orchestrální koncerty a koncerty zaměřené více tematicky jsou produkovány katedrou ve spolupráci s našimi doktorandy. Někdy to bývá docela náročné. Ohledně uplatnění mám pocit, že jsou na tom naši studenti velmi dobře, i když jsou to často zaměstnání, která souvisí se skladbou třeba jen okrajově. Například náš absolvent Josef Třeštík je nynějším dramaturgem Pražského jara, já sám jsem pracoval jako redaktor v redakci kultury v Českém rozhlase, Tomáš Pospíšil vede sbor Iuventus, gaude! v Jablonci nad Nisou a podobně. Řada našich absolventů samozřejmě učí na konzervatořích po celé republice. Jmenoval bych po paměti Ondřeje Štochla, Romana Pallase, Radima Bednaříka, Michala Jánošíka nebo Františka Lukáše. Jenom skládáním se bohužel uživí málokdo. Napadá mě Miroslav Srnka, Ondřej Adámek, v oblasti filmové a scénické hudby třeba Jiří Hájek.

Celý rozhovor Lukáše Pavlici se Slavomírem Hořínkou si můžete přečíst v magazínu vysokých škol Universitas zde.