RICARDO HOINEFF, ABSOLVENT KATEDRY SCÉNOGRAFIE, DIVADELNÍ FAKULTA AMU

Trajektorie životních i profesních cest můžou vést přímo anebo můžou být trochu křivolaké s různými zákoutími a oklikami. Je skvělé, co si na nás život přichystá za změny a výzvy. To podstatné je, že na konci je spokojený a naplněný - nejen ten - profesní život. Následující příběhy osobností z řad absolventů a absolventek AMU, jsou toho příkladem.

Lidé si chtějí nechávat vyprávět příběhy a vyprávět jim je můžete nejen na divadelním jevišti ale i prostřednictvím skla. V tom je mistr vystudovaný scénograf Ricardo Hoineff, který jednoho dne spatřil skláře při práci a tomuto umění zcela propadl. Až natolik, že dokonce sklářskou školu, po DAMU a po čtyřicítce, vystudoval. I při tom, když se zabývá sklem, je ale vlastně pořád ve spojení s divadlem. Ještě před svým osudným vkročením do sklárny zanechal Ricardo stopy na televizní půdě. „Než jsem začal studovat scénografii na DAMU, pracoval jsem od sedmnácti let v reklamě,“ líčí Ricardo, který se narodil v brazilském Riu de Janeiru, a vedle své scénografické práce patří i mezi respektované tvůrce televizních znělek. Vymyslel například znělku pro Občanské judo, kampaň Novamba a Roztančené léto. Je také autorem posledního designu Volejte řediteli. „V mojí práci pro televizi, když se musel vymyslet koncept toho, jak to celé bude fungovat, hrála scénografie vždycky důležitou roli,“ popisuje a s nadsázkou dodává, že je jako scénografy na škole režiséři neměli moc rádi. „Měli jsme totiž jasnou představu, jak to bude celé vypadat. Byli jsme takoví kreslící režiséři a dramaturgové,“ směje se. „Když skončí představení nebo natáčení, celý projekt se zbourá. To ‚děťátko‘, které si člověk několik měsíců piplá a s nímž intenzivně celou tu dobu žije, najednou přestane existovat. Jsou to takové ‚malé smrti‘,“ líčí Ricardo, co ho přivedlo od divadelní a filmové práce ke sklářskému umění. „Divadelní a filmová práce je nádherná, ale je to práce velkého týmu lidí. A mně chybělo nejen zanechat po sobě něco hmatatelného, ale také něco, o čem bych mohl říct, že je jen moje,“ přemítá Ricardo a dodává, že svou úlohu sehrává i skutečnost, že je gay a nemá vlastní dítě. „Toužil jsem po sobě zanechat nějakou emoci. A ve skle jsem našel všechno. Je tam barva, prostor, světlo. Elementy, které mě opravdu fascinují. Ve spojení se sklem jsem si konečně uvědomil, že skrze něj můžu vyprávět svoje příběhy,“ vysvětluje výtvarník, jak jeho tvorbě stále udává akord divadelní způsob myšlení. Jako scénograf dostává také příležitosti při pořádání výstav, i ty ale dělá, podle svých slov, divadelním způsobem. „Člověk nemá jen jednu tvář. Člověk má víc než jeden sen. A pokud se naskytne možnost je uskutečnit, neměl by váhat. Vždyť celý můj životní příběh, jak jsem se ocitl z Ria de Janeiro tady ve Slunečné nedaleko Nového Boru, kde jsme si s partnerem postavili roubenku a kde mám i sklářský ateliér a pec, je snový,“ uzavírá Ricardo.