Teritoria umění je vědecká konference doktorandů uměleckých škol, kterou od roku 2014 pořádá Akademie múzických umění v Praze ve spolupráci s dalšími uměleckými vysokými školami. Prezentační i debatní část konference nabízí v metodologicky či tematicky příbuzných blocích začínajícím badatelům uměleckých i uměnovědných oborů prostor k nacházení nových diskuzních rámců a tematických souvislostí.

Autor fotografií Max Vajt

Na konferenci lze přihlásit příspěvky z oblasti artistic research a dále takové, které výrazným způsobem tematizují metodologii výzkumu v oblasti vizuálního a performativního umění (tj. audiovize, divadlo, hudba a tanec).  Každému příspěvku je vyhrazeno 20 minut, následují společné diskuze. Z konferenčních příspěvků bude sestaven recenzovaný sborník.

Program:

9.30–10.00 registrace účastníků
10.00 –10.15 úvodní slovo

1. BLOK

10.15–10.45 Lukáš Pilka (VŠUP) Jak vidí stroje umění: Digitální dějiny umění a automatizované rozpoznávání obrazů
10.45–11.15 Kateřina Součková (DAMU) Divácké vnímání z pohledu konceptuální integrace
11.15–11.45 Otto Kauppinen (JAMU) Zdechliny autenticity v umělých peklech: Divácká participace jako aktivizační činitel v současném divadle

11.45–12.00 přestávka s občerstvením

2. BLOK

12.00–12.30 Barbora Müllerová (UJEP) Společensky angažovaná umělecká ilustrace, komiks a art zine
12.30–13.00 Vendula Tůmová (UTB) Architektura v obrazové realitě: Fotografická interpretace díla Petera Zumthora

13.00–14.00 přestávka na oběd

3. BLOK

14.00–14.30 Michaela Koudelková (JAMU) Neobvyklé druhy zobcových fléten v 18. století a jejich použití v repertoáru
14.30–15.00 Soňa Vetchá (HAMU) Kombinační tóny akustických nástrojů a jejich aplikace do různých forem kompozičního procesu
15.00–15.30 Jan Dřízal (HAMU) Spirituální modus v současné hudbě

15.30–15.45 přestávka s občerstvením

4. BLOK

15.45–16.15 Matěj Nytra (JAMU) Text jako rám – text jako objekt. Mapování strategií práce s textem v současném evropském (konceptuálním) divadle
16.15–16.45 Jana Orlová (AVU) Výtvarná performance a divadlo
16.45 –17.15 Lukáš Brychta (DAMU) Remediace Pomezí: Z imerzivní inscenace k LARPu

17.30–18.00 závěrečné reflexe 

Abstrakty příspěvků na konferenci

1. blok
2. blok
3. blok
4. blok

Lukáš Pika (UMPRUM): Jak vidí stroje umění: Digitální dějiny umění a automatizované rozpoznávání obrazů

V roce 2015 popsal Lev Manovich digitální dějiny umění jako soubor metodik využívajících kvantitativní analýzu ke zkoumání kulturních artefaktů. Jako nový přístup nahlížení na historii, který matematickými a statistickými cestami přistupuje ke kulturním databázím, digitalizovaným muzejním a archivním kolekcím, metadatům, textům o umění i k virtuálním reprodukcím výtvarných děl. Exponenciální růst výpočetního výkonu a stále větší objem (nejen) otevřených kulturních dat umožňuje provádět průzkumy, které byly ještě v nedávné minulosti jen obtížně představitelné.
Jednou z metodik jsou vizuální analýzy postavené na současných technologiích strojového rozpoznávání obrazů. Podobné nástroje, jako se využívají k vyhledávání fotografií na Googlu nebo detekci osob v bezpečnostních systémech, lze uplatnit i při nazírání na historické malby, grafiky a kresby. Výsledné modely, grafy a síťová schémata následně umožňují vizualizovat podobnosti mezi uměleckými díly a zkoumat souvislosti v dosud nepředstavitelném měřítku.
Navzdory rostoucímu množství zahraničních studií je strojové vidění a jeho aplikace v humanitních disciplínách v českém prostředí stále neznámým tématem. Příspěvek na konferenci uvede pestrou sadu příkladů, jakými lze tuto technologii využívat k výzkumu kulturních artefaktů a názornou ukázku výstupů, které nám tyto algoritmy mohou poskytnout.

Kateřina Součková (DAMU): Divácké vnímání z pohledu konceptuální integrace

Konceptuální integrace je v našem prostředí dosud nepříliš známý pojem, ačkoli je podle některých kognitivních vědců klíčovou mentální operací, bez níž bychom nejen nedokázali sledovat divadelní představení, ale ani vnímat jakékoli umělecké dílo. Zjednodušeně jde o naši schopnost propojit si třeba fotografii naší matky v dětství se současnou matkou, ačkoli pro robota je vztah mezi kusem papíru a matkou nedešifrovatelný.

Kognitivní teatrologové se s pomocí tohoto konceptu mimo jiné vymezují proti představě, že vnímání uměleckého díla je pasivní stav mysli, v rámci něhož umělec předává recipientovi jistou „zprávu“. Místo toho skrze něj strukturně popisují proces, jakým mozek během recepce sám aktivně konstruuje významy.

Příspěvek vysvětlí typologii a topologii mentálních prostorů, na jejichž základě se tato operace odehrává, jejich vzájemné modelování, kompresi i obecnou strukturu konceptuální integrace a nabídne to vše ke kritickému přezkoumání z pohledu našeho oboru.

Na konkrétních příkladech se potom pokusí načrtnout možnosti jejího potenciálního využití v divadelní teorii i praxi, které se rýsují třeba ve vztahu k práci s metaforou či při zkoumání  mediality divadelního představení.

Otto Kaupinen (JAMU): Zdechliny autenticity v umělých peklech: Divácká participace jako aktivizační činitel v současném divadle

Současné divadlo se stále častěji blíží k participatory art, kdy jsou diváci spíše účastníky či spolutvůrci inscenace. Tvůrci diváka na jednu stranu osvobozují z pasivní pozice vnímatele, zároveň na něj přenášejí část zodpovědnosti za podobu výsledného tvaru díla. Může se zdát, že přichází třetí divadelní reforma: po režisérovi a prostoru je osvobozen a aktivizován divák. Jacques Ranciére však v Emancipovaném divákovi vysvětluje důležitost zachování pozice diváka. Claire Bishop v publikaci Artificial Hells vyjadřuje myšlenku, že ochota participovat je spíše další fází divácké pasivity – je podřízením se vůli umělce. Současná společnost touží po autenticitě, kterou si falešně vynahrazuje participací: hlasováním v reality show, lajkováním na sociálních sítích, sdílením subjektivního názoru s celým světem. Tyto jevy jsou projevem spektakularity, která nahrazuje performativitu: lidé odhalují svoje životy na sociálních sítích, zároveň se však bojí promluvit s neznámým člověkem na ulici. Na příkladech konkrétních inscenací současného divadla z několika evropských zemí budou v kontextu Vztahové estetiky Nicolase Bourriauda zkoumány limity participace jako prostředku k aktivizaci diváka.

Barbora Müllerová (UJEP): Společensky angažovaná umělecká ilustrace, komiks a art zine

Příspěvek se zabývá tématy, která se (orientačně po roce 2000) nově objevují na poli umělecké ilustrace a nezávislého komiksu, s obzvláštním důrazem na témata společensky angažovaná. Pro analýzu byly vybrány příklady děl ze tří tematických oblastí: problematiky genderu a transgenderu, duševního zdraví (s ohledem na úzkosti a deprese spojené s nástrahami dnešní doby) a ekologie a environmentalismu. Na konkrétních příkladech jsou ukazovány další proměny umělecké ilustrace a ilustrativních tendencí v umění: emancipace ilustrace, rozvolňování vztahu s textem, vstup ilustrativní kresby do galerijního prostoru. Zkoumané jevy jsou usouvztažňovány s širším společensko-kulturním kontextem, např. s tzv. maker-movement, novým materialismem a mediální nostalgií. Zároveň bude poukázáno na některé základní předpoklady pro současné proměny umělecké ilustrativní tvorby, např. na spojitost se zrušením hierarchizace umění a na sílící vizuální kulturu. Metodologie získávání dat vychází z metod kvalitativního výzkumu: vedení rozhovorů s vybranými umělci a interpretace děl, dále jsou zkoumány výstavní programy relevantních galerií a výstavních institucí a sekundární literatura.

Vendula Tůmová (UTB): Architektura v obrazové realitě: Fotografická interpretace díla Petera Zumthora

Příspěvek se zabývá fotografickou interpretací současné architektury. Reaguje na situaci v českém prostředí, kde se obrazové formy užité fotografie architektury kontinuálně nerozvíjely. V důsledku neexistujícího tržního prostředí v druhé polovině 20. století se vyloučil individualistický přístup architekta k vlastní prezentaci. V západních zemích se ve stejném období vytvářela symbióza vztahu architektura – fotografie v oblasti marketingu, ale také umělecké fotografie, která představila celou řadu možností vizualizace témat spojených s architekturou. Fotografie se stala běžně vnímaná jako prostředek interpretace, nikoli dokumentace s objektivní referenční hodnotou.  Intenzivní zkušenost mediální prezentace architektury, otevřela také řadu teoreticko-kritických diskuzí.
V českém prostředí v posledním desetiletí sílí potřeba jak mediální prezentace, tak kritické revize kvalit fotografie.  Příspěvek konfrontuje současnou fotografickou praxi a její kritiku u nás  s příkladem švýcarské provenience, konkrétně na díle Petera Zumthora Přemýšlet o architektuře. Případová studie ukazuje použití umělecké fotografie k ilustrování konkrétního způsobu uvažování o architektuře. Propojuje oblast umělecké a  užité fotografie. Směřuje k intenzivnější mezioborové spolupráci architektů a fotografů, k prohloubení forem sofistikované vizuální komunikace, založené na vědomém použití obrazových prostředků a jejich kritické reflexi.

Michaela Koudelková (JAMU): Neobvyklé druhy zobcových fléten v 18. století a jejich použití v repertoáru

Téma neobvyklých druhů zobcových fléten v 18. století je dosud velmi okrajově probádané téma ve světě zobcových flétnistů. Pojmem neobvyklé druhy jsou myšleny zobcové flétny, které nepatří do stěžejního  instrumentáře (alt in F) flétnisty, jakými jsou zobcové flétny v ladění C, D, Es, G, A, B nebo jiné modifikace nástroje, jako na příklad echoflétny. Důraz bude kladen také na problematiku názvosloví jednotlivých typů nejen zobcových fléten, ale i fléten obecně, zejména častá záměna s flauto traverso, tedy barokní příčnou flétnou. Prezentace blíže přiblíží publiku problematiku tohoto tématu, seznámí pomocí ilustrací s nejrůznějšími druhy tohoto nástroje v 18. století a
na notových či zvukových ukázkách bude znázorněn také stěžejní repertoár, který byl originálně dedikován těmto méně užívaným nástrojům. Nakonec bude provedeno srovnání různých typů zobcových fléten na stejném repertoáru jako ukázka rozdílné barvy nástrojů, čímž bude prokázán důvod skladatelova výběru určitého typu flétny.

Soňa Vetchá (HAMU) Kombinační tóny akustických nástrojů a jejich aplikace do různých forem kompozičního procesu

Úvodem této prezentace bude krátké seznámení se s druhy kombinačních tónů a jejich vznikem na vybraných smyčcových, dechových, bicích, drnkacích a klávesových nástrojích. Ke každému nástroji budou uvedeny jeho konkrétní nejideálnější polohy, v nichž jsou kombinační tóny nejlépe slyšitelné a vhodné pro následnou kompoziční práci. (Tyto poznatky budou zpracovány do souhrnné tabulky, která bude fungovat jako přehled nejfrekventovanějšího výskytu těchto jevů v dané nástrojové poloze). Následující body tohoto tématu se budou zaměřovat na:

a)  aplikaci kombinačních tónů do kompozičního procesu, vzhledem k jejich roli v hudební struktuře (např. z hlediska harmonie, témbru, horizontálního vývoje melodického obrysu, apod.…), veškeré tyto zmíněné kompoziční aspekty budou demonstrovány na drobných hudebních ukázkách, zkomponovaných pro tyto účely

b) výběr autorů soudobé vážné hudby, kteří ve své tvorbě pracují s kombinačními tóny v odlišných rovinách (Steve Reich, Phill Niblock, Alvin Lucier)

Jan Dřízal (HAMU): Spirituální modus v současné hudbě

Příspěvek má být zamyšlením nad postmoderní proměnou hudebně-vyjadřovacích prostředků ve službách spirituálního účinku na posluchače. Subjektivní pocit transcendentního přesahu z poslechu skladby může být za jistých okolností vyvolán konkrétními postupy, které se v historickém kontextu měnily. Mým cílem je nedogmaticky poukázat na některé signifikantní, opakující se jevy evropské artificiální hudby posledních padesáti let a prokázat určitou stylovou spřízněnost vybraných kompozic (z autorů především A. Pärt, J. Tavener, H. Gorecki). Termín „spirituální modus“ si vypůjčuji z disertace Jaromíra Blažejovského Spiritualita ve filmu a pokouším se ho aplikovat na hudební kontext. Spirituálním modem rozumím určitou záměrnou volbu kompozičních prostředků, které mohou zprostředkovat numinózní prožitek (např. nezvyklá práce s hudebním časem, barvou, či harmonií). Součástí příspěvku by mělo být i stručné vymezení pojmů hudby liturgické (duchovní) a spirituální (nemusí obsahovat religiózní konotace), včetně poukázání na překrývání hranic obou kategorií.

Matěj Nytra (JAMU): Text jako rám – text jako objekt. Mapování strategií práce s textem v současném evropském (konceptuálním) divadle

V roce 1996 zavádí Gerda Poschmann nový pojem Theatertext (text pro divadlo), tvorba autorů nejen německy píšící scény vykazuje podle ní (ale též dle prací H.–T. Lehmanna a E. Fischer–Lichte) takové množství oproti struktuře klasického dramatu nekonvenčních znaků až přestupků, že operovat nadále s pojmem drama – jako jediným označením textové předlohy divadelních inscenací – je neudržitelné, a současné divadlo v (inter)mediálním věku si žádá de facto nové přístupy v reflexi a estetické analýze.
Jaké jsou pronikavé tendence toho, jak autoři 21. století s textem pro divadlo na scéně zacházejí? Jaký je vztah (dramaturgie) prostoru a audiovizuální složky k mluvenému – ale také například „němému“ – textu a performance aktérů? Mění se možnosti čtení či pohroužení se diváka do díla na základě odlišných kontextových informací či psycho-fyzického přednastavení (priming)? A jak zkušenost s vnitřní kompozicí internetu a situací tříštěné reality globálního věku ovlivňuje pozornost diváka při představení?
Příspěvek předává zkušenosti z analytických case studies o nových projektech tvůrců Susanne Kennedy (Coming Society), Mariana Pensottiho (Diamanto), Markuse Öhrna (3 Episodes of Life), Pabla Gisberta a El Conde de Torrefiel (La Plaza), Rodriga Garcíi (Enciclopedia de fenómenos paranormales Pippo y Ricardo) a Philippa Quesnea (Farm fatale).

Jana Orlová (AVU): Výtvarná performance a divadlo

Ve své dizertační práci se věnuji otázce hranic výtvarné performance a divadla. V prvním roce studia jsem se zabývala teoretickou částí své dizertační práce, ve které jsem se soustředila na rozkrytí rozdílů mezi výtvarnou performancí a divadlem. Vzhledem k tomu, že výtvarná performance je obvykle definována tak, že ji definovat nelze, opírala jsem se o texty náležící do divadelní teorie. Skrze to, jak je definováno samotné divadlo, se mi vyjevovaly nejen rozdíly, ale i spojitosti mezi oběma disciplínami. Určitým mezistupněm mezi tím, co vnímáme jako „klasické divadlo“, a výtvarnou performance, je divadlo alternativní, které klasické struktury a schémata narušuje. Přestože se však alternativní divadlo od klasického pojetí divadla stále více vzdaluje, stále jsou pro něj konstitutivní jisté principy, jako je například kauzalita, narativnost a dialogičnost. Poté budu hovořit o případových studiích, které jsou náplní druhého ročníku studia. Zde je nástin plánovaných témat: 1) Dialogické jednání Ivana Vyskočila, 2) Prvky výtvarné performance v divadle, 3) Nemódní přehlídka: Hana Poislová mezi módním návrhářstvím, scénografií, performance artem a tělovým designem, 4) Miřenka Čechová: Mezižánr jako cesta, 5) Sametové posvícení (každoroční politický happening-karneval, inspirovaný knihou Akční umění od Pavlíny Morganové), 6) Kateřina Olivová: zkušenost performerky s divadlem, 7) Darina Alster: Divadelnost (teatralita) rituálu, 8) Jiří Surůvka: Přejímání jiných identit v performance (Batman, kabaret Návrat mistrů zábavy) 9) Martin Zet: Performance pro sebe a vztah k divákovi, 10) Tomáš Ruller a „divadelní performance“.

Lukáš Brychta (DAMU): Remediace Pomezí: Z imerzivní inscenace k LARPu

Příspěvek představí analýzu remediačního procesu původní inscenace imerzivního divadla Pomezí do role-playingové simulace s názvem Pomezí larp. Remediaci je možné vykládat dvěma způsoby: Zaprvé jako přesun určitého uměleckého díla z jednoho média do druhého a zadruhé jako transpozici prvků jednoho média do struktury média jiného. Příspěvek zohlední oba pohledy na remediační proces, respektive nastíní problematické okruhy remediace původní inscenace z jednoho média do druhého a na jejím základě poté nabídne obecnější analýzu obou médií a jejich specifik.
Analýza se kromě teoretického rozboru opírá především o vlastní autorskou zkušenost celého procesu a reflektuje tak danou problematiku zároveň zevnitř, jako soustavu vědomých rozhodnutí vycházejících z teoretických předpokladů a zároveň jejich revizi vzhledem k dosaženým výsledkům a následným reflexím účastníků. Pomocí artistic research, tedy představovaného procesu remediace konkrétního díla, je možné dopojmenovat mediální rysy i rozdíly obou médií právě skrze praktický proces a nikoli pouze skrze obecnou teorii médií.


.