TOMÁŠ PÁLKA: KONCERT MŮŽE BÝT TERAPIÍ. A TERAPIE MALÝM KONCERTEM…

V životě se můžeme vydat dvěma cestami. Tou pohodlnější, kde budeme co nejvíc setrvávat v tom, co známe, co funguje, co je pro nás zdánlivě bezpečné. Nebo cestou změn, odvážných rozhodnutí, osobnostního rozvoje, nových směrů a vizí, kde nás bude čekat asi hodně práce a nejistot, ale ve výsledku nejspíš také nesrovnatelně více naplnění a vnitřního uspokojení.
Právě pro tuto cestu se rozhodli studenti, studentky, absolventi a absolventky AMU, které budeme představovat v tomto seriálu. Jsou to lidé, kterým se podařilo svoji profesi posouvat dalšími směry, rozvíjet ji, propojovat ji se všemi svými talenty a dovednostmi a kteří za sebou mají vlastní skvělé projekty. Jsou to lidé, kteří určitě stojí za seznámení.

Skladatel, hudebník, terapeut. To byly základní vstupní informace, které jsem měla k rozhovoru s Tomášem Pálkou. Sama jsem si neuměla představit, které z témat bude při našem setkání dominovat. Nebo jak jsou vůbec provázaná. Nakonec se rytmus povídání i jeho obsah odvíjel naprosto spontánně a přirozeně, podobně jako spolu přirozeně souvisejí všechna Tomášova životní i profesní témata. Probírali jsme nejen hudbu, ale také to, co může léčit naše tělo i duši, anebo jak se dá jít naproti štěstí.  V dnešní, velmi náročné době vyhledávají lidé pomoc terapeutů více než kdykoli jindy.

Kvůli čemu vás klienti nejčastěji oslovují?

Nejsem psycholog, zabývám se především vybalancováním fyzického, ale zároveň i psychického stavu člověka, protože to spolu souvisí. Když člověku zatuhne svalstvo, trápí ho nějaké spasmy, neděje se to většinou proto, že by špatně cvičil, měl jednostranné zatížení bez kompenzací, ale že má i nějaké psychické problémy, případně kombinace obojího. Často mě kontaktují lidé, kteří jsou na pokraji vyhoření, a já jdu v rámci terapií cestou tělesného uvolňování, ale souběžně s tím dochází k uvolňování psychických bloků. Je zajímavé, že hodně mých klientů spontánně mluví o tom, že jejich – především psychické – problémy začaly v době covidu.  

O jaké problémy nejčastěji jde?

Covid totálně naboural jejich fungování, jejich dosavadní životní styl, práci, denní rytmus a teď těžko hledají cestu zpátky. Když člověk ztrácí režim krátkodobě, tak na něj dokáže navázat, ale když jde o dlouhodobý stav, může to vést k takovým psychickým poruchám, z nichž člověk nevidí cestu ven. A já jim v rámci terapií pomáhám tu cestu najít. Na různých rovinách. Pracuji třeba i s výživovými doplňky, které můžu doporučit. Když člověku chybí některé prvky, mnohdy to poznám už na první pohled - podle stavu kůže, podle barvy bělma, podle vzhledu jazyka…  

Co všem nám může tělo na první pohled říct o naší psychické (ne)kondici?

Na kursu čínské medicíny nám doktorka Komárková vysvětlovala, co vše lze během pár vteřin vyčíst z postoje a držení těla nebo z výrazu v obličeji: Dá se například vypozorovat, jestli má dotyčný člověk skoliosu, jestli je unavený, v jakém stavu se nachází jeho krevní oběh… Téměř vždy jsou souvislosti mezi držením a těla, jeho vzhledem a nemocemi. S novým klientem se vždy nejdřív bavím o tom, co se v jeho životě právě děje a kde pracuje. Pokud například pracuje jako řidič kamionu, je mi hned jasné, že má problém s bederní páteří. Podobné je to u lidí, kteří sedí celý den u počítače, tam je zase nejčastější problém v oblasti krční a hrudní. Nic ale nejde generalizovat, vše je naprosto individuální. Určité tendence ale převládají právě třeba podle typu zaměstnání. Přitom jen 5% lidí se aktivně a dlouhodobě snaží kompenzovat jednostranné zatížení třeba tím, že by chodili do fitka nebo že by každé dvě hodiny vstali od počítače a udělali pár cviků. Mám metodu, která docela funguje, stačí dvakrát, třikrát denně udělat během 5 minut určité cviky. Je to minimum, ale klienti už přicházejí na to, že když to dělají pravidelně, tak to má efekt. Ale jelikož vnímám člověka nejen jako fyzickou jednotku, ale v souvislostech, tak mám za to, že když se mu v životě něco děje, není to náhodné. Pokud třeba klient cvičí a stejně má bolesti a problémy, může v sobě mít nějaká nezpracovaná traumata z hluboké minulosti. Může to mít spojitost s raným dětstvím nebo dokonce s porodem a nebo - pokud člověk přijme myšlenku reinkarnace - to souvisí s něčím, co se stalo mnohem dříve. V těchto případech pomáhá například regresní terapie.  

Bavíme se o terapiích, ale vy jste hudebník a skladatel. Jaká byla vůbec vaše motivace k terapeutické práci?

To bylo naopak, anebo tak nějak současně. Odmala jsem hrál na housle a na klavír, ale chtěl jsem být lékař. Na gymnáziu jsem si dělal kurzy akupresury a akupunktury, což mě moc bavilo, ale pak jsem se dostal do jedné folklorní kapely, do skvělé party lidí, kteří mě namotivovali k té hudební cestě. Když přišlo na rozhodování, jestli medicína, nebo konzervatoř, řekl jsem si, že cestou západní medicíny vlastně nechci jít. Věděl jsem, že chci s lidmi pracovat, ale jinak. Takže jsem po gymnáziu nastoupil na konzervatoř, vystudoval jsem kompozici, obligátně k tomu housle a klavír a pokračoval jsem v kompozici na HAMU u profesora Kopelenta. Kompozici jsem vždy vnímal v intencích, že hudba má léčebný potenciál. Ale rozhodně nemluvím o prvoplánové meditační hudbě. Hledal jsem cestu k propojení terapie a uměleckého zážitku, Aby to spolupracovalo. Při svých terapiích používám hudbu a chci, aby hudba nebyla prvoplánová, ale aby to pomohlo jak v terapii, tak aby měl klient i „umělecký“, nebo možná lépe „hudební“ či „zvukový“ zážitek. Není to náhrada za poslech hudby v koncertním sále. Hudba nebo zvuk hrají roli průvodce. Ale obrazně řečeno myslím, že koncert může být zároveň terapií a terapie může být takovým malým koncertem. Je možné vytvořit hudbou prostor k „léčivé rezonanci“. Tím se hudba stává důležitým aspektem terapie. A naopak, při koncertním provedení se člověk může dostat do hlubších úrovní meditace. 

Jak vzniká vaše hudba? Co je prvotní inspirací?

Někdy skládám třeba pro kamaráda, klavíristu, který mě osloví, jestli bych pro něj něco nenapsal. Nebo mě osloví smyčcové kvarteto, že by chtěli skladbu. Tak to jsou předem dané mantinely, v nichž se budu při komponování pohybovat. Ale jinak vzniká hudba naprosto spontánně, z mých vnitřních puzení. Mám inspiraci vždy a všude. Slyším třeba bublání potoka a to mi vytvoří nějaký motiv, který je zajímavý, a tak ho začnu zpracovávat. Vždycky mě zajímal potenciál klidu a ticha, například když jde člověk do přírody a poslouchá jen šumění listí. Tak tyhle pocity a inspirace přenáším do hudební světa. Málokdy se dostanu do takového varu, že bych člověka tlačil ke zdi fortissimem, moje hudba je spíš klidnější. Což ale neznamená, že v ní není gradace, když si o to ten hudební nápad říká.  Věnujete se více hudbě, nebo terapiím? Někdy je více práce terapeutické, jindy zase více pracuji na nějakém hudebním projektu, ale jedno bez druhého by asi úplně nefungovalo. Kdybych byl jen v hudebním světě, možná bych ztrácel tu lehkost, kterou teď mám. A kdybych vystudoval medicínu a pracoval jen v nemocnici, možná by mě to časem semlelo. Takže obě roviny jsou pro mě klíčové. Obě oblasti jsou mým celoživotním tématem a obě se vzájemně inspirují a podporují. 

Jaké máte terapeutické vzdělání?

Absolvoval jsem nejrůznější kurzy, kterými jsem si postupně doplňoval mozaiku svých znalostí. Tady, v Německu, kde s rodinou žiju, platí, že když chcete pracovat jako léčitel a být rovnocenným partnerem pro všechny lékaře, musíte absolvovat dvouleté studium zakončené zkouškou adekvátní té, která se skládá na lékařské fakultě. Ale studium na tomhle institutu jsem nedokončil, protože bylo časově náročné a zrovna se nám narodilo druhé dítě, takže byly jiné priority. Pro mě to bylo důležité hlavně proto, že jsem si uvědomil, že mi v terapeutické práci vyhovuje ta cesta, po které jdu.

Ve vašem medailonku máte citaci Svatého Augustina, že bez pokory se člověk nedobere pravdivého bytí… Proč je pro vás tématem zrovna pokora?

Asi to pramení z nějakých mých zkušeností z dětství, ale odjakživa jsem vnímal, že někteří lidé kloužou po povrchu, jdou cestou zábavy, rychlého užitku, na druhé straně jsem viděl lidi, kteří se hluboce zamýšlejí nad tím, co dělají, a vůbec nad smyslem života. Proč mě to zajímalo, nevím. Možná je to nějaké moje karmické téma, ale v každém případě jsou pro mě tyhle úvahy a souvislosti základem pro všechno. Nejde si sednout a „nějak“ napsat skladbu, to by pro mě úplně ztrácelo smysl. Ostatně přesně to je obsahem toho citátu: Aby člověk pochopil svět a sám sebe, musí jí do hloubky. A toho se hodně lidí bojí, protože v hloubce je mimo jiné spousta bolesti a zdánlivého nepochopení, ale když se to podaří, otevře se člověku svět a vidí život v souvislostech. To je ta pokora. Bez ní není myslím možné pochopit podstatu bytí. Ale každý potřebuje prostor a čas, aby si došel k tomu svému smyslu života a k jeho pochopení. Člověk o tom začne často přemýšlet díky tomu, že se mu pořád dokola děje stejný problém. Třeba si najde nového partnera a ten je zase alkoholik. A pak zase a zase… Protože kopíruje nějaký základní kód, vzorec, mustr a dělá pořád stejnou chybu. To uvědomění a pochopení souvislostí, které je právě v pokoře, může člověku výrazně pomoct. Dostane se z nějaké spirály a konečně může jít dále. Prožitek krize je v tom velmi důležitý moment. Skrze ni se člověk posune dál.   Dnešní doba pokoře moc nenahrává. Vede kult mládí, okázalého štěstí a úspěchu. A možná někdy zapomínáme, že být „jen“ spokojený je vlastně to, oč jde…  Na tom se dá pracovat. Klíčové je zastavení se u sebe. Když uvedu svůj příklad, dříve jsem žil v Praze, kde jsem se každé ráno dostal do víru města, obklopovaly mě energie různých lidí a mě to vyčerpávalo. Nakonec jsme to s ženou vyřešili tak, že jsme se odstěhovali na venkov, do německé vesnice Ruhpolding, kde žijeme už 11 let a jsme spokojení. Nejde o to, že bych neuměl pracovat ve městě, ale musím na práci vynaložit mnohem více úsilí a energie než tady, v horách, uprostřed volné přírody. Ale ať už je člověk kdekoli, musí se zkoncentrovat a uvědomit si, co je pro něj důležité. Ano, je důležité mít peníze na nájem, na život, ale potřebuje dostatek, nikoli nadbytek. Když si v sobě rozklíčujete, co máte, co potřebujete a co ne, tak dostanete do rovnováhy věci, co vás dosud trápily. Vždy budou nějaké problémy, ale když budete vědět, kam a proč směřujete, začnete je vnímat s nadhledem: Něco se děje, musím to řešit a jdu dál. Dokud člověk nezačne u sebe, jsou majetek, peníze, auto, dům, jen zástupný model štěstí. Štěstí nepřichází zvenku, ale pramení zevnitř.  

Co vám teď dělá radost?

Mám skoro osmiletého syna a baví ho stavět z lega. Nejdřív postaví model podle návodu a pak se pustí do věcí podle svého. A mě to naprosto fascinuje. Jeho nadšení mi dělá spontánní radost. Třináctiletá dcera zrovna prožívá pubertu, tak je to těžší, ale taky mi dělá radosti, třeba když má úspěch ve škole. 

Co vás těší v pracovní sféře?

Mám radost, že stále funguje hudební spolek Konvergence, který jsme zakládali s kolegy na akademii před jednadvaceti lety. Chtěli jsme pořádat „nesendvičové“ koncerty, tedy nikoli ty, co tehdy většinou probíhaly - bez předem promyšlené dramaturgie se sešli nějací hudebníci, zahráli to své a byl konec. Což se mimochodem na různých typech koncertů děje dodnes. Ale my jsme měli od začátku jasný program, chtěli jsme hrát soudobou hudbu a interpretovat žijící skladatele. V naší dramaturgii vzniklo už nesčetně koncertů, připravujeme 3 - 4 koncerty ročně, většinou v Praze, u Vavřince, nebo když potřebujeme alternativní prostor, tak v NoDu, leccos vznikalo v galerii na HAMU nebo v Invalidovně. Vystupujeme taky na koncertech v Německu, v Rakousku, ve Francii nebo jinde v Evropě, většinou na základě našich kontaktů, které jsme si s kolegy vytvořili už během studií, a účinkujeme i na festivalech od Pražského jara, přes Expozici v Brně, Music Olomouc, až po Forfest v Kroměříži. Dramaturgii tvoříme tak, že má vždy nějakou jednotící myšlenku. I když se tam sejdou třeba skladatelé, kteří se nikdy neviděli, ale jejich kompozice mají něco společného, snažíme se to v tom dramaturgickém oblouku propojit tak, aby to bylo co nejvíc srozumitelné. Aby to na sebe navazovalo a reagovalo.  

Jaké pozitivní momenty máte před sebou?

Moje žena, Michaela, dostala nabídku na napsání skladby pro Ensemble Modern z Vídně. Uvedou ji v rámci letošního Pražského jara, a tak se už moc těším na 27. květen.    
------------------
Tomáš Pálka vystudoval kompozici na brněnské konzervatoři u Pavla Zemka-Nováka a dále na Hudební a taneční fakultě AMU v Praze u Marka Kopelenta.  Je spoluzakladatelem a členem skladatelského spolku a souboru Konvergence (2002), který uvádí premiéry a neznámé kompozice mladých autorů z celého světa. Věnuje se také hudebnímu divadlu, multimediálním projektům nebo projektům pro rozhlasové vysílání, kde hledá spojení mezi hudbou a uměním v obecnější rovině. Od roku 2012 působí jako skladatel, hudebník a terapeut v lázeňské oblasti Bad Reichenhall. Ve svých skladbách se zaměřuje k vyjadřování svého vztahu k duchovním hodnotám. Věří, že bez ztišení a pokory není možné poznat pravou podstatu bytí, jak píše sv. Augustin: „Člověče, který jsi toužil porozumět sám sobě, konečně jednou najít svou vlastní tvář, zahlédnout svou podstatu, poznat svoji duši, tajemství své totožnosti – pokud jsi vskutku pokorně a zpytavě hledal, našel jsi tím mnohem víc: tvář Boží.“
 

Autorka: Klára Antošová