Lukáš Likavčan, předseda Environmentálního panelu AMU pro Magazín Universitas: Planeta se schovává v každém zrnku písku

autor: Michal Kašpárek

Začíst se do úvah a zaposlouchat se do přednášek Lukáše Likavčana je jako vydat se na trip, který zamává s tím, jak člověk vnímá svět kolem sebe. Nablýskaná datová centra najednou smrdí uhelným dýmem, z brexitu se stává nejen politický, ale i chemický proces, hranice mezi živou a neživou přírodou se rozplývá. Podobně se rozpouštějí bariéry mezi zdánlivě vzdálenými vědními obory: o ekonomice Likavčan přemýšlí jako o metabolismu, o umění jako o infrastruktuře.

Není to samoúčelná akrobacie. Z každé věty čiší starost o to, abychom v čase několika souběžných globálních krizí jednali správně. „Politika je mnohem více než zápasem hodnot a názorů zápasem o chemické složení vzduchu, který dýcháme, nebo zápasem o původ energie, kterou si doma topíme,“ zdůrazňuje Likavčan, který loni dokončil doktorát na Katedře environmentálních studií Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity. Momentálně vyučuje v Centru audiovizuálních studií FAMU a v The New Centre for Research and Practice. Do února působil i na moskevském institutu Strelka.

Rozhovor jsme vedli na dálku na sklonku loňského roku. Ruská invaze na Ukrajinu většinu témat udělala ještě aktuálnějšími a jedno naopak obrátila naruby. Týden po začátku okupace jsme si proto zavolali znovu.

Zásadní otázkou současnosti podle italského filozofa Franca Berardiho je, jestli můžeme být šťastní s vyhynutím na obzoru. Sám píšete o tom, že lidstvo jednou pravděpodobně vyhyne, zabýváte se představou „Země bez nás“. Máte na Berardiho otázku nějakou odpověď?
Dělám thajský box…

Takový začátek jsem nečekal.
… a k otázkám souvisejícím s vyhynutím se pokusím dostat dlouhým obloukem od toho, jak se cítím, když sportuji. Díky boxu jsem objevil rozměr sebe sama jako autonomní fyzické bytosti, která je tak trochu odcizená mojí individualitě a osobnosti. Tahle autonomní bytost do jisté míry dokáže určit, co mám dělat, ještě před tím, než si to uvědomím. Když se snažím provést stokrát ten samý kop do pytle, uvědomuju si přitom, jak tělo funguje nezávisle na vůli. A jak tímto soustředěním na fyzický, biologický a chemický rozměr těla dokážu dosáhnout nějaké excelence. Ta nakonec není tak důležitá jako to, že se ocitám v síti různých odcizujících momentů. Jedním je zjištění, že tělo funguje samostatně. Dalším měření výkonů různými aparáty jako třeba fitness náramkem. Ten sbírá data, která mě reprezentují a přitom nejsou úplně mnou jako spíše informacemi o biologické realitě mého těla.

Podobné je to s pandemií, která nám také ukazuje, že jsme víc než naše individualita a osobnost: jsme konglomerátem biologických vektorů. Virus mezi sebou přenášíme nezávisle na tom, jestli chceme, nebo ne. Naše vůle má jenom druhotný vliv na biologickou realitu, ve které žijeme. Tohle přemýšlení pak vede k úplně jinému pojetí kolektivity: nejsme jen kolektivem politicky jednajících jednotlivců, ale i biologických těl, která jsou zranitelná a musejí se navzájem chránit. Ať už tím, že se zdržují dále od sebe, nebo že jsou naopak spolu. To mě pak přivádí k přemýšlení o lidech jako o druhu ve smyslu biologické kategorie. Takže je tu moment rozpuštění individuality v nějaké kolektivitě, která přitom nemusí být lidská ani sociální. Může být docela bizarní a může se skládat z prvků, které mají povahu technologických aparátů a ekosystémů.

Ptal jsem se na štěstí a to z toho na mě pořád moc nezáří.
Narážím zde na typ štěstí, jež nevychází z individuálního sebepotvrzení, ale spíše z momentů odcizení nebo rozpuštění se ve větším celku. Zkusím to ještě jinak. Když se bavíme o vyhynutí, bavíme se o vyhynutí druhu, o ztrátě nějaké biologické kategorie: „Druh homo sapiens sapiens přestane existovat…“ Jako lidé máme docela dobrou kapacitu pro různé druhy empatie a afektivního jednání. Jsme schopni vykonávat kolektivní rituály, které nám pomáhají spojit se s planetární realitou. Vyhynutí je událost v planetárním měřítku a planetární historii. Netvrdím, že stoprocentně vyhyneme. Ale když si uvědomíme možnost našeho vlastního vyhynutí, když se k ní upneme jako k horizontu, tak si můžeme říct: „Oukej, přijde čas, kdy tady už nebudeme, a my tedy musíme plánovat, abychom ten čas co nejvíc oddálili.“ A tady už přichází na obzor pojem štěstí.

Jistý typ smíření se s nevyhnutelností, o které nevíme, kdy nastane, se podobá smíření, jaké zažívá jednotlivec při přemýšlení o vlastní smrti. Na další úrovni to ale může vést i k přemýšlení o tom, že nejsme nenahraditelní, že se nemusíme stavět do pozice kontrolorů a manažerů reality. Možná si začneme víc uvědomovat kolektivní vazby kolem nás. Jako druh jsme navázaní na jiné druhy, účastníme se cirkulace různých prvků a částic, od uhlíku po viry.

Štěstí z toho asi pořád nezáří. Pro mě možná leží nakonec v tom, zda dokážeme prožívat svoji existenci v dostatečném počtu dimenzí, do jak rozmanitých typů aktivit se dokážeme zapojit, jak rozmanité vazby dokážeme vnímat a opečovávat. I z individuálního pohledu to pak bude život plný událostí. Možná víc obohacující než vyloženě šťastný.

Vrátím se ještě k thajskému boxu, který má obrovské množství různých způsobů boje, úderů, obran. Je v něm pořád co nového se učit a zkoušet. S existencí je to stejné.

O planetární perspektivě píšete často. Zajímalo by mě, proč k řešení problémů jako klimatická krize nebo pandemie nestačí obyčejná globalizace a jestli pojem „planetární“ na pojem „globální“ navazuje, anebo se vůči němu spíš vyhrazuje.
Klimatickou krizi považuju za arcipříklad něčeho, co je důsledkem globalizace, spíš než něčeho, co by se stalo globalizaci navzdory. Globalizace, jak existuje v liberálním politickém diskurzu posledních dekád, je pro mě pojem označující druh přemýšlení o planetárním celku, který počítá s představami o individuálním svobodném jednání, o určitém rozdělení světa na jednotky, jako jsou národní státy, o volném toku kapitálu, zboží a lidí po hladkém, všesměrném prostoru. Globalizace je typ abstrakce, která mi přijde škodlivá, protože vede k přemýšlení o planetě jako homogenním celku.

Když mluvíme o planetárním, je to znovu abstrakce, ale stojí ke globálnímu v protikladu. Pojem „globální“ má totiž jedno stínové dvojče: pojem „lokální“. Když se proto bavíme o reakci na globalizaci, intuitivně tíhneme k tomu, že bychom se měli lokalizovat, vrátit se do uzavřených komunit, dbát na svoje bezprostřední okolí.

Celý rozhovor najdete v Magazínu Universitas ZDE

7. březen 2022

.