Vilma Bořkovec a Veronika Loulová: Jak nejlíp studovat operní režii? Do všeho se montovat

Veronika Loulová a Vilma Bořkovec, dvojice, kterou opera provází už od střední školy. Stojí spolu nejen v čele uměleckého kolektivu RUN OPERUN, který se snaží přiblížit operu publiku, jemuž je tento žánr vzdálený, ale také ve vedení opery a operety v Moravském divadle v Olomouci. Veronika na pozici šéfky, Vilma na postu šéfdramaturgyně.

Jedno ze svých životních mott přečetla Veronika Loulová náhodou v jakémsi horoskopu: Pochybovat o svých schopnostech je luxus, který si nemůžete dovolit. „To si hodně často opakuji, když dělám na nějakém představení a začnu se hroutit z toho, že na to nemám, nezvládnu to, a jak to celé dopadne. A pak si řeknu, že nemám ten luxus takto vůbec přemýšlet,“ říká.

„A když potom nadejde krize, a ona dřív či později nadejde, i když už máte pocit, že něco umíte, je důležité nezaškobrtnout a neleknout se toho,“ doplňuje ji Vilma Bořkovec.

Opera je pro řadu lidí – a přiznám se, že patřím mezi ně – úplně cizí vesmír. Jak se stalo, že jste se rozhodly studovat – pro mě – něco tak fantaskního, jako je operní režie?

Veronika: S Vilmou jsme se potkaly v hudební třídě na gymnáziu v Praze a v úplně prvním týdnu školy na seznamovacím kurzu jsme společně udělaly představení – písničky poskládané do příběhu. Myslím, že tím, že jsme se přihlásily na HAMU na obor operní režie, jsme pojmenovaly to, co přirozeně děláme. Já sama jsem vlastně byla dost překvapená, když mi můj otec, který je skladatel a dirigent, řekl, že to existuje jako obor, který se dá studovat. Hned jsem si řekla: Tyjo, to je obor pro mne! A od takových svých 16 let jsem usilovala o to, abych se na něj dostala. Vilma pak přestoupila na konzervatoř, takže jsme se ve škole už nevídaly, ale když jsem byla prvním rokem na HAMU, požádala jsem Vilmu, jestli by mi nedělala asistentku na představení Kouzelná flétna, a tímto způsobem jsem navedla ke studiu operní režie na HAMU i ji.

Vilma: V té době Veronika založila také soubor RUN OPERUN a tato tvůrčí skupina měla vliv na formování myšlení toho, co chceme dělat – že opera nemusí mít jen nudnou podobu, kterou si většina lidí vybaví na první dobrou. A to je ten podstatný základ, kterým RUN OPERUN žil a žije do nynějška. Zkusila jsem si všechno možné, dělala jsem spolurežisérku, choreografku… a pak jsem se rozhodla pro operní režii a dramaturgii.

Dovede škola to „řemeslo“ potřebné pro profesi operního režiséra předat?

Vilma: Za mě technické řemeslo, jak se pracuje opravdu v hodně klasické opeře, předat dokáže, pak je otázka, co dál. Chybí nové podněty a respekt k současnému pojetí divadla.

Veronika: Po absolvování bakaláře na katedře operní režie na HAMU jsem přestoupila na DAMU na režii alternativního divadla, protože jsem chtěla dál rozvinout svoji tvořivost, kterou jsem tam postrádala.

Vilma: Podle mne tvůrčí stránku podporuje právě mezifakultní spolupráce a je velmi důležité, aby katedry mezi sebou mluvily. Jakmile mezi sebou komunikovat nebudou, uzavírají se do svého vlastního mikrosvěta. Mám za to, že my studenti se mezi sebou dokážeme propojit, a to je skvělé. A taky je fajn, že máme možnost navštěvovat přednášky i na jiných katedrách a fakultách.

Veronika: Výhodou je i propojení s dalšími uměleckými školami, nejen v rámci AMU, ale i s výtvarnými, UMPRUM a AVU. Podle mě toto propojení podporuje i prostorové rozmístění škol, jak jsou lokalizované nedaleko sebe, studenti se mezi sebou potkávají úplně přirozeně.

Vilma: Výhodou AMU obecně je, že i když nejste třeba úplně spokojený na své katedře, máte možnost navštěvovat spoustu předmětů jinde, dostávat se tak z nějaké letargie či si řešit uměleckou krizi. Já jsem třeba takto navštěvovala dějiny výtvarného umění u paní MgA. Janečkové a doteď z toho žiji, vzpomínám na to, byl to pro mě velmi silný zážitek.

Co je takovou nutnou osobnostní výbavou pro profesi operní režisérky?

Veronika: Houževnatost. Myslím si, že obecně pro studium na AMU je velmi důležitá psychická odolnost. Podle mě to platí pro všechny umělecké školy, protože na nich nejste skrytý v anonymním davu a je na vás vyvíjen značný tlak.

Vilma: Stačí si jen uvědomit, že na operní režii se přijímá jeden student za dva roky, takže je na vás opravdu hodně vidět, člověk musí být již trochu vyzrálý, vztah mezi pedagogem a studentem je tady jiný než na neumělecké vysoké škole.

A jak se to pak má se zapojením do praxe?

Veronika: Když se ocitnete v praxi, zjistíte, že to všechno funguje dost jinak než na Akademii, na druhou stranu je dost těžké se do praxe přirozeně dostat. A to platí dvojnásob o operní režii. HAMU vám tento mezistupeň rozhodně neposkytne. Musíte se probojovat sám.

Vilma: Měly jsme obrovské štěstí se souborem RUN OPERUN, protože to je podhoubí, kde jsme si mohly – v uvozovkách – dělat, co jsme chtěly. Samozřejmě, že je člověk limitován granty, časem a tak dál, ale byly jsme v prostředí, v němž jsme se mohly vyvíjet a rozvíjet. Když působíte v kamenném divadle jako asistent, je skvělé, že si nakoukáte, jak se co má dělat, ale pro nás je ještě důležitější to, že jsme si prošly i neúspěchy a věcmi, kde jsme se spálily.

Veronika: To je asi nejdůležitější, nebát se, že přijde totální fiasko, a přežít ho. Připravit se na to, že se vás bude všechno velmi dotýkat, protože s představením jdete s kůží na trh.

Vilma: V té chvíli je inscenace vaše dítě a vy jste na všechno velmi citlivý a jste vděčný za jakoukoliv podporu.

Kdybyste mohly dát nějaké rady studentům, kteří zvažují studovat operní režii, jaké by byly?

Veronika: Moje máma je učitelka francouzštiny a jednou našla článek v jednom francouzském časopise o tom, jak se stát režisérem. Stálo tam, že budoucí adept musí dělat ze začátku úplně všechno, cpát se do všech projektů, navazovat kontakty, dělat to všechno zadarmo a nezištně a pak se mu to teprve třeba po pěti letech začne vracet a po devíti letech z vás může být nakonec šéf opery. Tohle si uvědomit mi moc pomohlo.

Vilma: S tím naprosto souhlasím. Strašně dlouho trvá, než jsou výsledky vidět, a člověk si musí u divadla vyzkoušet co nejvíc věcí, co to jde, a do všeho se montovat.

Veronika: A nejen v divadle. Má smysl se hrnout do všech uměleckých projektů a vše dělat zadarmo. Ta prvotní energetická i finanční investice, i když to trvá velmi dlouho, se pak s velkou silou vrátí.

Vilma: A když potom nadejde krize, a ona dřív či později nadejde, i když už máte pocit, že něco umíte, je důležité nezaškobrtnout a neleknout se toho.

Veronika: A pak je rada, kterou jsem četla v nějakém horoskopu, a tu si také často připomínám. Zní: „Pochybovat o svých schopnostech je luxus, který si nemůžete dovolit.“ To si hodně často opakuji, když dělám na nějakém představení a začnu se hroutit z toho, že na to nemám, nezvládnu to, a jak to celé dopadne. A pak si řeknu, že nemám ten luxus takto vůbec přemýšlet. A jak už jsem řekla před chvílí, když chci být operní režisér, nestačí chodit jen na opery, ale důležité je chodit i na činohru, do galerií i na moderní umění. Člověk musí sledovat současné trendy ve všech uměleckých směrech, protože jinak oboru nikdy nepřinese nic nového. Musí mít otevřenou mysl a mít rád všechny složky umění stejně.

Co vás na opeře a na profesi operní režie tak baví? Proč se jí věnujete, i když je to tak náročné?

Vilma: Pořád se snažíme sdělit, že opera za to stojí, přijďte se na ni podívat, není to jen pro generaci osmdesát plus. Ale někdy jsem unavená z toho, jak obrovský balvan před sebou tlačíme, to neustálé vysvětlování, že opera není muzejní relikvie, kterou jednou za rok oprášíme…

Veronika: A ona navíc paradoxně trochu je. My se lidi snažíme přesvědčovat, že není, a zároveň se ji snažíme vytáhnout z té vitríny a oprašovat. To je, myslím, naše celoživotní poslání. Možná to bude znít trochu namyšleně, ale mám pocit, že my si ani nemůžeme dovolit dělat něco jiného. Kdo jiný by to za nás udělal? Je to poslání, které jsme si našly a které je potřeba dělat, a my to teď nemůžeme zabalit. To, co děláme, mě neuvěřitelně naplňuje. Je to spojení všech druhů umění a pro mě je slast operu tvořit i na ni koukat. Baví mě, i když je to někdy vyčerpávající, a to především práce s lidmi. Baví mě práce s umělci. Baví mě, že život, který s Vilmou vedeme, je absolutně nepředvídatelný a neuvěřitelně nabitý. Mám pocit, že život opravdu žijeme.

Vilma: Když jdu na zkoušku a jsem unavená, mám někdy pocit, že jsem se měla dát na jiné povolání, ale pak se zkouška vydaří a u mě se dostaví úplně euforický pocit, adrenalin a obrovské štěstí a říkám si: tady se to teď rodí a já jsem u toho, jak to vzniká. Není to samozřejmě u každé zkoušky, ale když to zažijete, je to neuvěřitelný hnací motor. Miluji divadlo a mám ráda, jak je každé představení jiné, proto mě to baví.

rozhovor najdete také na www.universitas.cz

autorka: Monika Otmarová

foto: Zuzana Lazarová

7. září 2022

.