TERITORIA UMĚNÍ 2026
Teritoria nejistoty
Umění v éře permanentní krize
9:00–9:30
Registrace účastníků
9:30–11:00 | Blok I: Sdílená nejistota
Zden Brungot Svíteková (HAMU)
Billions of Years – Forces That Move. Vrstvy času, těl a pohybů
Příspěvek vychází z dlouhodobě rozvíjené platformy Geology of Being, která se pohybuje na pomezí současné choreografické praxe, somatických přístupů, mezioborového dialogu s geologií a uměleckého výzkumu. Pojmy temporalita, (ne)jistota a způsoby porozumění světu nahlédne z hlediska somatické, choreografické a geologicky informované praxe: Jak zůstávat v (ne)jistotě a ve spojení také díky procesům, které přesahují temporalitu jedince — času Země, strukturálním silám, krajině, materiálu, gravitaci, paměti a imaginaci?
Geology of Being vychází z praktického zkoumání vztahů mezi obrazem, kinestetickým vjemem, jazykem, materiálem, pozorností a vznikem pohybu. Metodologie kombinuje studiovou a terénní praxi, práci s geologickými texty, krajinou, somatickými přístupy a imaginativními metodologiemi. Projekt vychází z paradoxní zkušenosti světa jako něčeho současně (ne)jistého, protože viditelného, a (ne)jistého, protože neviditelného: světa formovaného hlubokým geologickým časem, ne-lidskými i lidskými procesy, vrstvami percepce, kulturní pamětí a tělesnou zkušeností. Jedním z referenčních metodologických rámců výzkumu je Skinner Releasing Technique, zejména její práce s představivostí, poetickými obrazy a přesunem od řízení pohybu k jeho umožnění. Příspěvek je tvarován kolem otázky, jak se v současné praxi setkávají různé časovosti: čas těla, čas pohybu, čas vnímání, čas uměleckého procesu a hluboký čas Země. Namísto rychlé odpovědi na situaci krize se výzkum obrací k rozpoznávání, vrstvení, naslouchání a trvání jako možným způsobům porozumění světu.
Sára Märc (FaVU VUT)
Od romantického Měsíce k lunární infrastruktuře: kulturní imaginace Měsíce jako přírodního zdroje
Jak mezi science fiction, populárně-naučnými texty a strategickými dokumenty cirkulují narativy, metafory a obrazy, které konstruují vesmírnou těžbu jako žádoucí součást budoucnosti lidstva?
Příspěvek se zaměří na proměny vztahu západního světa k Měsíci. Prostřednictvím případové studie bude sledovat, jak se v moderních a současných diskurzech proměňují představy o přirozeném satelitu Země – od romantických, spirituálních či utopických vizí k chápání Měsíce jako ekonomického, technologického a geopolitického zdroje. Měsíc tak figuruje jako ideální „projekční plocha“ odrážející napětí mezi sněním, vírou a imaginací a strategickým plánováním vesmírné expanze v důsledku krizí antropocénu. Proměna kulturní imaginace Měsíce – ze spirituálního průvodce v prostor určený k objevování, osídlování a těžbě přírodních zdrojů – mimo jiné legitimizuje extraktivistickou logiku kapitalismu, která je jednou z hlavních příčin současných krizí. Spekulativní a umělecké představy jsou postupně apropriovány jako součást technologického plánování a reálných infrastrukturních projektů. V souladu s posthumanistickými a STS přístupy tak příspěvek nahlíží imaginaci nikoli jako pouhý odraz reality, ale jako aktivní součást procesů, které ji spoluutvářejí. Na konkrétním příkladu proměny obrazu Měsíce v Západní společnosti příspěvek ukazuje, že imaginace hraje zásadní roli při utváření budoucnosti. V kontextu tématu konference otevírá otázku, jak umění reflektuje a spoluutváří zkušenost nejistoty a jak může, mimo jiné zahrnutím postkoloniálních a posthumanistických perspektiv, nabídnout alternativní vize a cesty k budoucnosti.
Matěj Nytra (DF JAMU)
Odolnost, spolutvoření, blízkost: přímá a komunitní dramaturgie v časoprostoru polykrize
V období nejen aktuálních válečných konfliktů, které v případě ruské agrese i bezprostředně souvisí s naší společností a azylantskou vlnou, jsou tvůrčí — a zejména komunitně orientované — projekty jednou z možností angažované a tzv. sociálně podpůrné reakce, vedoucí též k „přímým“ důsledkům a momentům sblížení. Na základě teorií umělecké participace či spolu-tvoření (co-creation), dle Claire Bishop či Françoise Matarassa, můžeme popsat a rozpoznat tendence, kdy se zejména dialogická, divadelní a performativní činnost stává politickým (jemným) aktivismem a transformuje zažité směry pomyslných nepřímých forem komunikace mezi aktérskou sférou a publikem (veřejností).
Skrze spoluautorské, trvající zkušenosti z pomezního projektu Než válka skončí / До Закінчення Війни, tvořeného spolu s komunitou ukrajinských příchozích do ČR a Brna po únoru 2022, a přidružených divadelních i audiovizuálních výstupů, budou v prezentaci přiblíženy vektory takto intenzivní praxe, vedoucí mj. k sebereflexi typické tvůrčí pozice směrem ke kurátorství, péči a delegování skupinové umělecké odpovědnosti.
11:00–11:30 | coffee break
11:30–13:00 | Blok II: Teritoria jinakosti
Lenka Tyrpeklová a Daniela Voráčková (AVU)
Prekérní teritoria: umění ve vězení v éře permanentní krize
V kontextu současné „permanentní krize“ se vězení jeví jako specifické teritorium, v němž se různé vrstvy nejistoty stávají strukturálním stavem: institucionalizovaná kontrola, sociální vyloučení i narušená budoucnost jednotlivce zde vytvářejí prostředí dlouhodobé prekérnosti. Příspěvek se zabývá možnostmi uměleckého výzkumu v tomto prostředí a klade otázku, jak může participativní umění vstupovat do struktur, které jsou ze své podstaty uzavřené, rigidní a definované hierarchií moci. Vychází z disertačního projektu, jehož klíčovým výstupem je participativní aktivizační program „Už tam budem?“ realizovaný ve Věznici Bělušice a zakončený veřejnou výstavou v Šalounově vile (2025). Projekt je součástí dlouhodobé koncepce Institutu nesvobody a pracuje s odsouzenými osobami jako s autory vlastních vizuálních a textových materiálů, vznikajících v podmínkách materiálního omezení a institucionálního dohledu. Příspěvek sleduje, jak se v těchto podmínkách formuje specifická estetika omezení, kde nedostatek zdrojů, absence profesionálních nástrojů a fragmentovaná temporalita výkonu trestu vedou k alternativním formám vizuální a narativní tvorby. Klíčovým momentem projektu byla přímá participace autorů na instalaci a veřejné prezentaci jejich děl, čímž došlo k narušení běžných režimů reprezentace vězněných osob v kulturním prostoru. V širším rámci příspěvek diskutuje, jak může umění v podmínkách instituční nejistoty nejen reflektovat krizi, ale zároveň vytvářet dočasné prostory agentnosti, redefinující vztah mezi kontrolou, viditelností a hlasem marginalizovaných subjektů.
Dominika Dudášová (VŠMÚ)
Neurodiverzita na javisku ako dekonštrukcia neurotypických mantinelov v čase neistoty
„Neurotypický syndróm je neurologická porucha prejavujúca sa spoločenskými rozpakmi, utkvelými predstavami o vlastnej nadradenosti a obsesnou konformitou. Nijaký známy liek neexistuje.“ Takto sa voči neurotypickým mantinelom vyhraňuje Laura Tisoncik, americká aktivistka v oblasti práv ľudí na autistickom spektre. Umenie, ktoré sa zaoberá otázkami neurodiverzity sa prirodzene nachádza mimo týchto rigidných limitov a ponúka adekvátnejší kľúč k porozumeniu dnešnej často neistej reality. V kontexte slovenských divadelných tvorcov v súčasnosti sledujeme niekoľko prístupov, ktoré unikátne artikulujú prirodzenú rozmanitosť spojenú s ľudským mozgom a spôsoby, akými ľudia myslia, učia sa a spracúvajú informácie. Príspevok sa zameriava na dvoch odlišných, ale vzájomne sa dopĺňajúcich tvorcov – režiséra a scénografa Petra Mazalána a banskobystrické Divadlo z Pasáže. Mazalán, inšpirovaný skúsenosťou s autizmom v rodine, tvorí inscenácie, v ktorých vedome narúša klasickú naratívnu štruktúru. Vo svojich dielach ukazuje, že neurodiverzita prináša nový divadelný jazyk, v ktorom vizuálna zložka, hudba a priestor komunikujú silnejšie ako lineárny text. Druhou prípadovou štúdiou je tvorba Divadla z Pasáže, ktoré už viac ako tridsať rokov systematicky pracuje s hercami a herečkami s mentálnym znevýhodnením. Na rozdiel od Mazalánovho performatívneho výskumu Divadlo z Pasáže predstavuje pevnú komunitnú štruktúru. Herci a herečky vo svojej tvorbe prinášajú čistú autenticitu, ktorou obohacujú neurodivergentné umenie o svoje jedinečné vnímanie, prežívanie a skúsenosti so svetom.
Kateřina Hejnarová (DF JAMU)
Mezi powidokem a jádrem charakteru: možnosti scenáristické teorie Franka Daniela v současné tvorbě fikčního námětu
Příspěvek vychází z aktuální fáze doktorského výzkumu, kterou je zkoumání rezonance vybraných metod česko-amerického scenáristy a filmového pedagoga Františka Daniela v autorské interpretaci v prostředí nastupující generace belgických a českých tvůrců. Český a belgický kulturní prostor lze nesporně považovat za klíčové pro vývoj Danielových scenáristických teorií. V období československé nové vlny jsou poprvé otevřeně vysloveny mnohé z jeho přetrvávajících tvůrčích přístupů, zatímco skrze působení v Belgii 80. let se Frank Daniel vrací do bližšího kontaktu s evropskou kinematografií a prohlubuje své vnímání vztahu mezi autorstvem a publikem. Tato výzkumná fáze čerpá z Danielova přetrvávajícího naléhání na vůli naslouchat a relativizovat vlastní předporozumění a věnuje se realizaci workshopů tvorby fikčního námětu motivovaného snahou tvůrčím způsobem porozumět člověku, s nímž by pro nás v jiném kontextu mohlo být obtížné nalézt společnou řeč.
Příspěvek sleduje utváření koncepce workshopů na základě účastnického vkladu i vlastní autorské zkušenosti, a následně se skrze případovou studii dvou námětů z belgického a českého prostředí snaží zachytit, jak mohou scenáristické teorie Franka Daniela vstupovat do dialogu se současným úsilím o zcitlivění vůči odlišnosti a zpochybnění apropriativního přístupu k námětu.
13:00–14:00 | oběd
14:00–15:00 | Keynote
Iwona Janicka (CETE-P, Filozofický ústav AV ČR)
Telling Stories Otherwise: Ecological Grand Narratives and the Role of Art
This talk asks about the role of storytelling in the philosophy of ecology in the 21st century. It focuses on new modes of collective imagination. The talk proposes that in order to be able to navigate a world of ecological crisis, we need to reclaim grand narratives as a philosophical genre. We need to tell new stories and we need to do it in a speculative way. Even though grand narratives have been severely criticized (and rightly so), we should not underestimate their generative and performative power in the creation of communities and new realities. The question of our location, earthly issues of subsistence and (re)generativity should be the points of departure for rethinking our collective habitability on Earth in the 21st century. Art will be considered as particularly important in creating new ecological grand narratives.
15:00–15:30 | coffee break
15:30–17:00 | Blok III: Magie nejistoty
Johana Novotná (AVU)
Zlo kleslo
Jak žít a tvořit v době, kdy se krize stala trvalým stavem? Kdy se rozpadá nejen představa stabilního světa, ale i samotného subjektu – rozkročeného mezi péčí a výkonem, intuicí a expertízou, institucí a outsiderstvím, vírou a kritickou reflexí? Performativní čtení vychází z autobiografického textu, který propojuje rodinnou paměť, spiritistické tradice Podkrkonoší, dějiny medijní tvorby i každodenní zkušenost současné umělkyně. Osobní vyprávění se prolíná s teoretickou úvahou, archivními stopami, sny, humorem i pochybnostmi. Nevytváří souvislý argument, ale mapuje krajinu, v níž se zkušenost neustále střetává s potřebou ji interpretovat. Historická figura média zde není předmětem nostalgie ani pokusem o rehabilitaci spiritismu. Stává se nástrojem pro přemýšlení o současném člověku, který už nemůže být „čistým“ médiem ani „čistým“ autorem.
Vzdělání, kulturní zkušenost, technologie i institucionální rámce nejsou překážkou intuitivní tvorby, ale podmínkami, v nichž dnes vzniká. Mediumita tak přestává označovat výjimečný stav a proměňuje se v liminální pozici – způsob pobývání mezi protichůdnými režimy vědění, které nelze jednoduše smířit. V tomto smyslu není mediumita únikem z permanentní krize, ale jedním ze způsobů, jak ji obývat. Učí setrvávat v nejednoznačnosti, naslouchat tomu, co se vymyká kontrole, a připustit, že i nejistota může být produktivním prostorem umělecké praxe.
Tereza Jobová ((FUD UJEP)
Magické myšlení v reakci na nekontrolovatelný svět
Současná společnost je stále častěji charakterizována zkušeností permanentní nejistoty, v níž se stabilní představy o subjektu, těle i realitě postupně rozpadají. Příspěvek se zaměřuje na otázku, zda lze spiritualitu v umění chápat nikoli pouze jako soubor náboženských představ či individuální víru, ale jako ontologickou a epistemologickou strategii vztahování se ke světu v podmínkách krize. Na příkladu výstavy Deník pacienta Jiřího Petrboka bude ukázáno, že spirituální symboly, změněné stavy vědomí, práce s tělem, imaginací či magickým myšlením nepředstavují únik z reality, ale specifický způsob jejího zakoušení a poznávání. Příspěvek vychází z předpokladu, že Petrbokova tvorba reaguje na zkušenost nestability prostřednictvím obrazových struktur, které narušují jednoznačné hranice mezi subjektem a objektem, tělem a světem, racionalitou a imaginací. Obraz zde není chápán jako reprezentace již existující zkušenosti, ale jako aktivní médium, v němž se alternativní způsoby vztahování ke skutečnosti přímo uskutečňují. Spiritualita se tak stává metodou práce s nejistotou a prostředkem hledání orientace v situaci, kdy běžné racionalizační modely přestávají být dostačující. Teoreticky příspěvek propojuje antropologické pojetí magie Bronisława Malinowského, koncept vnitřní zkušenosti Georgese Bataille, jungovské pojetí symbolu, úvahy Williama Jamese o noetické kvalitě mystických zkušeností i teorii fetiše Williama Pietze. Tyto perspektivy umožňují interpretovat Petrbokovu tvorbu jako příklad současné umělecké praxe, která nevytváří pouze obrazy krize, ale rozvíjí alternativní epistemologie založené na tělesnosti, afektu, imaginaci a symbolické práci. Příspěvek současně otevírá širší otázku, zda současný obrat ke spiritualitě v umění nepředstavuje jednu z forem kulturní adaptace na podmínky permanentní nejistoty, v nichž se obraz stává prostorem experimentování s novými způsoby poznávání i bytí ve světě.
Barbora Haplová (UMPRUM)
Moc vnímat: vysoká citlivost v době permanentních krizí
Přijetí vysoké citlivosti (high sensitivity) v širším socio-kulturním kontextu je proměnlivější, než se na první pohled zdá. Příspěvek se zaměřuje na zpochybnění mýtů o slabosti, křehkosti a bezmoci, které jsou s citlivostí stereotypně spojovány, a usiluje o kritické znovuzískání „moci vnímat“. Projekt čerpá z analogií s jinými marginalizovanými skupinami a zrcadlí poznatky feminismu, queer studií či crip teorie. V návaznosti na publikaci Exhibiting for Multiple Senses: Art and Curating for Sensory-diverse Bodies (Valiz 2025) poukazuje na to, že vysoce citliví jedinci jsou v majoritní společnosti často nahlíženi pouze jako „objekty péče či deficitu, nikoli jako legitimní zdroj specifických znalostí a poznání“. V současné atmosféře permanentních krizí je dominantní společenský a politický diskurz orientován na „témata většiny“, čímž marginalizuje specifické zkušenosti minorit. Vysoká citlivost se přitom týká až 30 % populace. Její politickým vytěsňováním z veřejné debaty její moc nezaniká, pouze se přesouvá do skrytých rovin. Vysoce citliví lidé jsou navíc silně zastoupeni v pomáhajících a uměleckých profesích – tedy v komunitách, které v krizových dobách vykazují zásadní společenskou aktivitu.
Výzkum proto přistupuje k vysoké citlivosti nikoli jako k diagnóze či identitární nálepce, ale jako k metodě uměleckého výzkumu a tvorby. Na příkladu projektu „Hypersenzitivní Nebra“ demonstruje využití metod mediální analýzy a hloubkových rozhovorů, které transformuje do podoby imerzivního uměleckého objektu. Skrze něj se ptá, jak lze pomocí umělecké re-narace (převyprávění) emancipovat moc ukrytou ve vnímání. V obecnější rovině pak příspěvek navrhuje cesty, jimiž může umělecký výzkum flexibilně reagovat na živá společenská témata, která vycházejí z mladého, fluidního vědeckého poznání.
17:00–18:30
Diskuse: Teritoria krize a imaginace budoucnosti
Jan Černý (PřF UK)
Anežka Bartlová (FAMU, Artalk)
Vítězslav Sommer (Ústav pro soudobé dějiny AV ČR)
18:30
Zakončení konference
Akademie múzických umění v Praze
Malostranské náměstí 259/12
118 00 Praha 1
KONTAKTY