„Brecht se nedá vytěsnit ani ignorovat.“ O géniovi a pozérovi moderního divadla s překladatelem Ladislavem Köpplem

Parker v nejnovější a snad i nejzevrubnější biografii Bertolta Brechta s názvem A Literary Life nahlíží jednu z nejkontroverznějších kulturních osobností 20. století skrze osobní dopisy, deníky a doposud nepublikovaný materiál, zahrnující mimo jiné Brechtovy lékařské záznamy. Zdůrazňuje jednak Brechtovo umělecko-teoretické a pedagogické dědictví, které zanechalo nesmazatelné stopy v moderním činoherním, alternativním i autorském divadle, a zároveň přibližuje jeho komplikovanou osobnost, objasňuje jeho problematický vztah k ženám či celoživotní bezmeznou oddanost marxistické ideologii.
Tento bezmála tisícistránkový literární počin, přeložený do několika světových jazyků, si má česká čtenářská obec nyní možnost přečíst také v českém překladu. NAMU pro tento úkol oslovilo Ladislava Köppla, který se překladatelství věnuje s přestávkami již od 80. let. V posledních letech vyšly například jeho překlady historických studií Igora Lukeše Československo nad propastí (2014, společně s J. Jirákem), Veřejného mínění od Waltera Lippmanna (2015) a memoárů Tonyho Judta Penzion vzpomínek (2016).
Ladislav Köppl se sice nepovažuje za odborníka na Brechta, avšak strávil s ním víc než intenzivní rok. Během setkání jsme spolu hovořili nejen o tom, jaké bylo překládat takhle rozsáhlou a v mnohém výjimečnou knihu, ale především o Brechtových životních peripetiích a důležitosti jeho odkazu.

Britský časopis Independent napsal, že Parkerova kniha je „důstojnou biografií Bertolta Brechta, na kterou čekal nejen divadelní svět.“ The London Review of Books ji hodnotí jako „mimořádnou biografii skvělého ikonického spisovatele.“ Zdá se, že jde o jedinečný publikační počin. Je tento dojem správný? Co je na publikaci výjimečné?

Díky obdivuhodnému úsilí Ludvíka Kundery, Rudolfa Vápeníka a Jana Grossmana je Brechtovo dílo v češtině dostupné téměř v celé jeho šíři. Parkerův životopis Bertolta Brechta doplňuje biografický rozměr, který v takové úplnosti dosud chyběl. Jde o obsáhlou, dokonale doloženou a perfektně zpracovanou životopisnou studii, která umožňuje konfrontovat Brechtovo dílo s jeho životem a lépe pochopit motivace a okolnosti vzniku jeho her, poezie i teoretických studií. Originálním příspěvkem Stephena Parkera je pak zasvěcený popis Brechtova zdravotního stavu a jeho vlivu na Brechtovu tvorbu i vystupování.

Konzultoval jste překlad Brechtovy autobiografie s autorem Stephenem Parkerem či s nějakým jiným odborníkem na danou problematiku – Brechta, jeho teorii a divadelní praxi?

Překlad lektoroval docent Petr Christov z Katedry divadelní vědy Univerzity Karlovy a velmi mi pomohl, věcně i stylisticky. Spolupráce s ním byla velmi přínosná.

Narazil jste během překladu knihy na nějakou zásadní komplikaci, která by Vám ztěžovala práci?

Stephen Parker píše velmi jasně a přehledně, takže jsem při překládání nenarazil na zásadní komplikace. Navíc jsem měl štěstí, že v půli minulého roku vyšel německý překlad Parkerovy studie a složitější pasáže tedy bylo možné konfrontovat s německým textem. Většinu citovaných básní a ukázek bylo možné převzít z překladů Ludvíka Kundery a Rudolfa Vápeníka. Zbylých básní se ujala Věra Kloudová a Kateřina Klabanová.

O Bertoltu Brechtovi se hovoří jako o nadčasovém géniovi, o brilantní a neustále inspirující osobnosti, o druhém největším divadelním teoretikovi a dramatikovi po Shakespearovi. Jeho život byl však také v mnohém paradoxní, až šokující. Čekal jste při překladu, kdy přijde ona genialita? Kdy se z promiskuitního nespoutaného solitéra stane ona přední osobnost moderního divadla?

Patřím ke generaci, která vyrůstala na meziválečné avantgardě, k níž Brecht nesporně patřil. Na rozdíl od starší generace Ludvíka Kundery, která s Brechtem přirozeně souzněla a mohla se s ním ještě koncem padesátých a začátkem šedesátých let rozsáhle identifikovat, jsem však, stejně jako řada mých vrstevníků, byl rezervovanější. Tleskali jsme kdysi Brechtovi kvůli jeho odlišnosti od kánonu, který nám tehdejší oficiální kulturní politika vnucovala a který jsme považovali za měšťácký. Brechtovo „épater les bourgeois“ nám proto imponovalo a vyhovovalo. Naproti tomu Brechtova ideologická konformita se systémem, v němž jsme žili, v nás vyvolávala rozpaky a jistý odstup, protože vyznění jeho her nápadně připomínalo poučky, které jsme se museli povinně biflovat a už proto je nebrali úplně vážně a tím méně doslova. Náš, nebo spíš můj postoj k Brechtovi, tak byl od počátku svým způsobem ambivalentní – moderní divadelní forma mi neladila s nepřijatelně didaktickým vyzněním jeho her (přestože je inscenace u nás často obracely naruby). Po přečtení Parkerovy studie se nemůžu zbavit podezření, že Brecht by nebyl příliš nadšený ze způsobu, jakým se u nás v šedesátých letech i později jeho hry inscenovaly a jak mu české publikum tehdy rozumělo. Spíš naopak.
O Brechtově životě jsem měl jen velmi kusou představu a při překládání Parkerovy knihy jsem byl zvědavý, zda životopis posílí nebo změní moje postoje.
Parker přesvědčivě ukazuje, že Brecht měl od počátku své literární a dramatické dráhy mimořádnou schopnost vyvolávat rozporné reakce, které ústily buď do bezvýhradného přijetí, nebo razantního odmítání. Neodvážím se rozhodovat, zda měli pravdu spisovatelé Karl Kraus či Max Frisch, kteří vnímali Brechta jako génia, nebo novináři Alfred Kerr a Armin Kesser, jež ho označili za epigona, dogmatika a pozéra.
Po dokončení překladu Brechtova životopisu jsem se přidal spíš k jeho odpůrcům, přestože mě vůbec nepotěšilo, v jaké společnosti se tím ocitám a snažím se od ní distancovat.

Přibližně v roce 1926, po uvedení jeho hry Muž jako muž, se Brecht pomalu ale jistě přiklání k marxismu. I to je jedna z kontroverzí, které Brechta obklopují.

Brecht byl více či méně uvědomělým marxistou už od roku 1918 a tehdejší většinovou společnost tím cíleně provokoval. S tím nemám problém. Naopak. Umělecká avantgarda logicky byla levicová, respektive marxistická. Potíž je spíš v tom, že Brecht přes všechny svoje kontroverze s dobovými dogmatiky byl svým založením až úporným dogmatikem a svoje pochyby, které Parker dokládá, nebyl ochotný reflektovat, mimo jiné i proto, že by poškodily jeho osobní a materiální zájmy.  

Brecht ale nikdy nevstoupil do komunistické strany.

To přesvědčení, že komunistou je ten, kdo byl v komunistické straně, je častý omyl současnosti. Brecht byl podle všeho přesvědčený komunista, na rozdíl od spousty lidí, kteří byli v partaji, ale přesvědčení jako on určitě nebyli.

Narážím na období, kdy byl Brecht vyslýchán Výborem pro neamerickou činnost pro podezření z členství v komunistické straně.

Brecht nikdy nevstoupil do komunistické strany Německa a před Výborem pro neamerickou činnost to mohl právem konstatovat. Afiliace ke komunistické straně a jejím organizacím je jiná věc. Vylíčení posledních let Brechtova pobytu v Americe je jednou z mála pasáží, v níž mě Parkerova studie úplně nepřesvědčila. Není třeba rozvádět, že Výbor pro neamerickou činnost rozhodně nebyl institucí, na níž by mohly být Spojené státy americké hrdé. Nicméně podezření, že Brecht měl přinejmenším nebezpečně blízko ke KGB, možná nebylo jen projevem dobové paranoie. Parker dokládá, že Brechtův útěk z Finska do USA spolufinancoval Michail Apletin v Moskvě a dohodl se s Brechtem, že si budou psát pod šifrou K. Brechtovy důvody emigrovat do USA místo do SSSR lze snadno pochopit a nemá smysl mu je vyčítat. Dohoda s Apletinem je však velmi zvláštní, stejně jako podpora, kterou Brechtovi poskytovali důstojníci SMAD při jeho návratu do východního Německa.

Nenašel jste pro Brechta sympatie ani v době jeho pobytu v exilu, jeho cest po Evropě a působení v americkém Hollywoodu? Během druhé světové války a období nacistického Německa navíc vznikly jeho vrcholné hry: Matka Kuráž a její děti (1941), Život Galileiho (1943), Zadržitelný vzestup Arthura Uie (1941), později pak Kavkazský křídový kruh (1948).

Ale ano, jistě. Nelze nemít sympatie s emigranty, kteří museli opustit Německo po roce 1933 a působili proti nacismu. Brecht si musel prožít velmi těžké časy a je obdivuhodné, že se právě v této době dokázal vzepnout k takové tvůrčí aktivitě. Ale když mluvíme o sympatiích, přiznám se, že mě napadají spíše lidé kolem Brechta – Helena Weigelová, Elisabeth Hauptmannová, nebo i Margareta Steffinová či Walter Benjamin. Zmínila jste Brechtovy vrcholné hry napsané během emigrace. Přidal bych k nim rozhodně i Strach a bídu třetí říše.

Brecht je v historických svědectvích jeho kolegů, spolupracovníků často popisován jako velmi nervózní, měl údajně výrazné tiky hlavy i rukou, byl emociálně labilní, bylo možné na něm pozorovat výrazné osobnostní proměny, obsesivně kompulzivní chování, hyperaktivitu aj. Dle Parkera bylo jeho chování následkem toho, že trpěl Sydenhamovým syndromem. Myslíte, že je možné některé zmíněné kontroverze vysvětlit tímto neurologickým onemocněním?

Stephen Parker věnoval možnému vlivu zdravotních potíží Bertolta Brechta – především  jeho srdeční chorobě, problémům s ledvinami a Sydenhamovu syndromu – velkou pozornost. Rozbor medicinské problematiky a jejího možného vlivu na vystupování i tvorbu Bertolta Brechta je velmi originální a Parkerovy závěry jsou v tomto ohledu přesvědčivé.

Brecht je společně s Erwinem Piscatorem jedním z prvních iniciátorů a teoretiků tzv. politického divadla, byť se v jeho pojetí jednalo o divadlo, které bylo otevřeně propagandistické a mělo diváky podněcovat k revolučnímu jednání v duchu marxistické ideologie. Nicméně se na něj navazuje především v německojazyčném prostředí, kde je politické divadlo až jakýmsi módním trendem. Má podle Vás dnes divadlo sílu podnítit nějaké zásadní společenské činy tak, jak po tom toužil Brecht?

Překlad životopisu Bertolta Brechta ze mne samozřejmě nedělá experta na Brechta, ani na politické divadlo. Nečiním si nároky na víc než vyjádření subjektivních soudů a hodnocení Brechtova přínosu rád přenechám divadelním odborníkům. Není samozřejmě podstatné, že při dělení do táborů bych se asi spíš přidal na stranu Kerra a Kessera. Víc mne trápí, že úplně nerozumím současnému boomu Bertolta Brechta v západní Evropě. Přijde mi, že jeho divadelní formu nelze oddělit od funkce, které měla sloužit, nebo s níž měla přinejmenším souznít. A nejsem si jistý, že za marxistické dogma třídního uvědomění a jednání lze dosadit prosazování libovolné ideje nebo ideologie, například environmentalistické tažení Gerdy Thurnbergové, genderovou tématiku, evropskou identitu nebo politickou korektnost. Připadá mi však, že bez toho musí brechtovské pojetí divadla kulhat o jedné noze.
Druhá věc je publikum, které má bohaté zkušenosti se zneužitím původně snad dobrých úmyslů a je proto apriori skeptické a cynické. Je možné, že politické divadlo v Brechtově a Piscatorově stylu bude rezonovat u mladé a nejmladší generace, ale u střední a starší generace zřejmě ještě dlouho nebude mít u nás na růžích ustláno.

DAMU ve spolupráci s výzkumným projektem The S Word, který je realizován při Univerzitě v Leedsu, zorganizovala v minulém roce konferenci s názvem Bertolt Brecht: Protiklady jako metoda. Jak podle Vás přispěla do debaty o Brechtovi?

Nerad bych, aby to vyznělo jako nacionalismus, ale zajímalo mne srovnání Brechta s vývojem moderního divadla v Československu ve dvacátých a třicátých letech minulého století. E. F. Burian, Jindřich Honzl a Osvobozené divadlo usilovali o podobné cíle jako Brecht. Možná tolik nerozvíjeli teorii a nezískali takovou proslulost jako Brecht, ale řešili stejné problémy, někdy instinktivně, ale s o to větším šarmem, poetičností a lehkostí. Tady se nabízel jeden z protikladů, který se neměl opomenout, a zmínily ho hned dva příspěvky českých teatrologů a pedagogů (Martina Musilová a Jan Císař, pozn. aut.).

Co může publikace, potažmo sám Brecht (jeho osobnost i dílo) nabídnout dnešnímu čtenáři? Doporučil byste ji z nějakého konkrétního důvodu ke čtení?

Parkerova biografie Bertolta Brechta je fascinující čtení o mimořádně pestrých životních osudech předního německého dramatika. Zajímavý je už samotný oblouk od Brechtova adolescentního nadšení pro vilémovské Německo po marxismus jako alternativu a od tristní existence nedoceňovaného literáta po postavení prominentního kulturního činitele a laureáta Stalinovy ceny míru. Na této cestě se Brecht setkává a střetává s neuvěřitelným množstvím významných literárních osobností a politiků, zažívá vzestupy a neúspěchy a jde tvrdohlavě za svým cílem. Nemusí se nám líbit, jak se prosazoval, ale jeho cílevědomost a energie budí respekt.
Brechtův životopis je zasazen do širšího kontextu uměleckého a společenského dění v Německu ve dvacátých a třicátých letech. Velmi zdařilá je charakteristika Berlína jako evropského kulturního centra a neméně podnětné je vylíčení prvních let východního Německa a vzniku NDR.

Je tedy podle Vás dnes stále relevantní se Brechtem zabývat? 

Já jsem zatím byl na Brechta celou dobu ošklivý. Jeho hry nejsou můj šálek čaje, jeho chování k dalším lidem a způsob, jakým se prosadil, mi nekonvenují, ale jeho přínos k reformě divadla a režijní umění jsou nesporné. Konec konců při pohledu na Gauguinovy obrazy také nezkoumám, jaký byl v osobním životě. Brecht se prostě nedá vytěsnit ani ignorovat.

Autorkou článku je Tereza Pavelková.