AMU k získání institucionální akreditace: Museli jsme dokázat, že fungujeme transparentně (rozhovor s Danielou Jobertovou a Jiřím Havelkou)

V únoru získala Akademie múzických umění jako první umělecká vysoká škola v České republice institucionální akreditaci pro všechny typy svých studijních programů. Finálnímu rozhodnutí Národního akreditačního úřadu předcházely čtyři roky příprav. Během nich tým pod vedením prorektorky pro studijní záležitosti Daniely Jobertové budoval především funkční systém takzvaného zajišťování kvality, který byl určujícím předpokladem pro udělení institucionální akreditace.

Akreditační úřad nakonec systém hodnocení studijních programů vyzdvihl jakožto jednu ze silných stránek AMU. I to nakonec přispělo k rozhodnutí uspořádat letos na podzim sympozium, jehož předmětem bude mimo jiné právě hodnocení kvality na českých i mezinárodních vysokých školách.

S docentkou Jobertovou jsme se v době nouzového stavu potkaly prostřednictvím videohovoru, abychom si popovídaly o tom, jak systém zajišťování kvality na umělecké vysoké škole vlastně funguje v praxi, jak vznikal a jaké jsou jeho pilíře. Prorektorka AMU v rozhovoru osvětluje také samotné získání institucionální akreditace a změny, které budou pro školu na následujících deset let určující.  

Jaké reálné změny získání institucionální akreditace přinese? Lze hovořit o tom, že AMU vstupuje do nové, v jistém smyslu slova svobodnější etapy?
Hlavní změnou, kterou institucionální akreditace každé vysoké škole přináší, je svrchované právo rozhodovat o svých studijních programech. AMU je sice škola, u které nelze předpokládat výrazné změny v samotném portfoliu studijních programů, a v tomto ohledu má pro nás zdánlivě získání institucionální akreditace menší dopad než u jiných škol, které se musí flexibilněji přizpůsobovat praxi a se studijními programy pracují soustavněji. Protože však vysokoškolský zákon předpokládá pravidelné reakreditace, i AMU musí své studijní programy v pravidelných časových intervalech znovu schvalovat, byť u nás další rozvoj tkví spíš v průběžných změnách stávajících programů než ve vzniku nových. V praxi tedy i pro nás institucionální akreditace primárně znamená zjednodušení formátu vlastního akreditačního spisu a zejména pak zkrácení akreditačních procesů.
Pak je tu ovšem výrazný symbolický rozměr, který považuji za mnohem důležitější než prvoplánovou, byť většinou kolegů oprávněně oceňovanou administrativní úsporu, a je signálem například i pro naše zahraniční partnery: stát udělením institucionální akreditace uznal, že není zapotřebí, aby dohlížel nad tím, co a jak má AMU učit, což zdaleka není u srovnatelných škol v Evropě běžné. Vzletně bych řekla, že vstupujeme do etapy zodpovědné svobody. Institucionální akreditace neznamená, že máme neomezená práva a můžeme si dělat cokoliv jakkoliv, ale že máme jasné vnitřní mechanismy a konáme konzistentně v souladu s nimi. Pokud je budeme respektovat, nepotřebujeme žádné externí kontrolní orgány. 

Jaký je získání institucionální akreditace signál pro ostatní umělecké školy? Měly by o ni podle vás také usilovat?
Já si myslím, že škola s třinácti sty studenty a třemi fakultami je spodní limit, kdy má získání institucionální akreditace ještě smysl. Pokud má škola pět akreditovaných programů, akreditační úsilí není asi tak bolestné. AMU měla doposud přes sto studijních programů, z nichž některé se budou v nejbližší době sdružovat do programů se specializacemi, ale stejně je to velké množství, takže zjednodušení a zrychlení akreditací nám pomůže. Pro institucionální akreditaci jsme se rozhodli v roce 2015, následovaly dva roky přemýšlení, analýz a debat, poté dva roky nelehkého vysvětlování a intenzivní práce, často lemované neporozuměním i obavami – prostě přirozeným uměleckým vzdorem proti systémům, procesům a institucím. Fakt, že z AMU vycházejí dobří, mnohdy výborní absolventi a že tedy umění jako oblast vzdělávání kvalitně naplňujeme činy už více než sedmdesát let, nebylo zapotřebí obhajovat. To, že jako vysokoškolská instituce fungujeme transparentně, máme doma pořádek, a také že jsme dokázali vstřebat novinky, které přinesl zákon v roce 2016, jsme museli navenek dokázat – a dovnitř hodně vysvětlovat. Neodvažuji se tedy ostatní umělecké školy ke stejnému kroku ani podněcovat, ani je od něj zrazovat. Je nutné počítat s tím, že příprava znamená opravdu hodně systematické a systémové práce, která rozhodně nevyvolává „standing ovations“.

Jakým způsobem bude nyní probíhat schvalování změn ve studijních programech?
AMU s institucionální akreditací získala větší možnost průběžně reagovat na požadavky praxe. Akreditace byla vždy vnímána jako formální nutnost, ale zároveň také jako na dlouhou řadu let formálně zafixované nastavení programu, v němž nejde nic změnit. Zkrácením a zjednodušením procesů nám institucionální akreditace dovolí některé věci snáze posouvat. Systém jsme vymýšleli tak, aby se stalo normálním pružně realizovat změny v předmětech, protože si to umělecká praxe prostě žádá. Akreditační řád je nastaven tak, že zásadní změny v předmětech, které jsou profilující, tj. v nichž se zrcadlí hlavní cíle programu, musí být schváleny Uměleckou radou příslušné fakulty a Radou pro vnitřní hodnocení AMU. Ostatní předměty se ale mohou měnit průběžně, garanti programů – a s nimi vedoucí kateder – mají plnou důvěru školy, že úpravy budou provádět s rozmyslem a znalostí aktuálních potřeb praxe.

Celý rozhovor najdete ZDE

 

Evaluační procesy zajistí, aby programy neztrácely ‚raison d’être

Rozhovor s interním pedagogem a bývalým vedoucím Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU (KALD) Jiřím Havelkou.

Herec, režisér, dramatik a kmenový člen divadelní skupiny VOSTO5 byl v posledních měsících zmiňován především v souvislosti s filmovou verzí jeho původní divadelní hry Společenství vlastníků. Jiří Havelka je však mimo to také dlouholetým interním pedagogem Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU a garantem několika programů. Posledních osm let pak zastával funkci vedoucího katedry, v níž ho minulý rok vystřídal režisér Braňo Mazúch.

Pod vedením Jiřího Havelky prošel KALD nejen interními hodnoceními, ale bakalářský program režie-dramaturgie také mezinárodní evaluací organizovanou agenturou EQ-Arts. Systém zajišťování kvality může reflektovat z druhé strany – z pozice někoho, kdo ho realizuje a bez něhož by nemohl existovat.

Katedra alternativního a loutkového divadla je právem považována za jednu z nejinovativnějších, nejexperimentálnějších, ale i „nejbuřičtějších.“ Jak jako dlouhodobý vedoucí hodnotíte nově zavedené evaluační procesy?  
Na KALDu působí obrovská škála pedagogů. Na jedné straně jsou ti, kteří mají odpor ke všemu institucionálnímu a je to jejich životní postoj, na druhé straně jsou pedagogové, kteří si uvědomují, že jsou součástí akademické obce a musí splňovat určitá formální kritéria. Vnitřní principy katedry se pak tu a tam odráží i v přístupu studentů – rebelie vůči pedagogům jde u našich studentů ruku v ruce s úctou k nim. Já sám mám plný respekt k tomu, že se pohybujeme na institucionální půdě, kde přirozeně fungují nějaké kontrolní mechanismy spojené s administrativními úkony. Některé z nich považuju za potřebné, jiné jako by existovaly samy pro sebe. S každým růstem entropie ve vesmíru bobtnají i systémy, ale pak jednou za čas přichází radikálnější změna. A institucionální akreditaci vlastně v principu chápu jako tuto zásadní změnu.

Máte jako pedagog či vedoucí katedry představu, co pro vaši práci institucionální akreditace znamená? Jak ji změní?
Institucionální akreditaci rozumím jako cestě větší zodpovědnosti nejen školy jako celku a jejích fakult, ale i kateder a hlavně jednotlivců. Zrychlení procedur znamená to, že se dá ve studijních programech s přiměřeným administrativním úsilím provádět více změn v kratším čase, a tím pádem můžou katedry držet krok s tím, co se děje v praxi. Doteď to bylo tak, že když vedoucí katedry nebo garant studijního programu cítil, že je něco špatně, tak to nejdříve dlouze analyzoval, sbíral odvahu pustit se do akreditačního sepisování, a pak čekal, až budou změny schváleny. K tomu došlo v krajních případech třeba až ve chvíli, kdy už daný člověk nebyl ve funkci. Zrychlení znamená zajištění smysluplného růstu kateder. Druhá věc, kterou institucionální akreditace předpokládá, je nastavení zodpovědného a smysluplného vnitřního evaluačního mechanismu, který umožňuje držet prst na tepu doby a zajistit tak, že programy neztrácejí „raison d’être.“ Skrze tyto mechanismy můžou katedry průběžně zjišťovat, jestli se nevyčerpávají, jaké jsou jejich slabé a silné stránky a podobně.

Celý rozhovor najdete ZDE

Autorkou rozhovorů je Tereza Pavelková

 

2. říjen 2020