HLEDAT
Mladá doktorandka z FAMU Lea Petříková letos v červenci získala Jacques Derrida Prize, cenu, kterou uděluje francouzské velvyslanectví talentovaným vědcům do 33 let. Výjimečné je to i proto, že jako umělkyně zvítězila v ryze vědecké soutěži. Porota ocenila její projekt, v němž zkoumá filmy mezinárodní farmaceutické společnosti Sandoz ze 60. a 70. let.
„Nebyly to ale jen čistě reklamní či vzdělávací filmy. Naopak, jednalo se o umělecky zajímavá díla, často s překvapivým uchopením obtížných témat, jako je duševní nemoc nebo změněné stavy vědomí,“ popisuje filmařka.
Proč vás zaujaly zrovna filmy farmaceutické společnosti Sandoz?
Ve filmovém portfoliu Sandozu se objevují experimentální, výtvarné filmy, jako třeba La femme 100 têtes nebo Images du monde visionnaire, což jsou snímky, které vycházely z děl známých výtvarníků. První zmíněný je například adaptací kolážové knihy Maxe Ernsta. Na některých filmech dokonce známé postavy umění spolupracovaly – druhý zmíněný film byl inspirován osobními zkušenostmi výtvarníka a literáta Henriho Michauxe, sám Michaux se na filmu podílel. V mém výzkumu mě zajímají především ty filmy, jež katalogy Sandozu zahrnují do kategorie psychologie, protože především tato kategorie obsahuje umělecky zajímavé položky. Jako nesmírně podnětné vnímám, že se filmaři točící pro Sandoz nebáli tematického uchopení mezních zkušeností lidské existence, jakými jsou právě změněné stavy vědomí.
Jak jste vlastně přišla na téma změněných stavů vědomí ve filmu?
Mimořádné stavy vědomí jsou všudypřítomnou kapitolou lidského prožívání skutečnosti, a můžeme je tak chápat jako spolutvůrce našeho náhledu na svět – vždyť člověk by měl trávit osm hodin denně spánkem, tedy vlastně setrvávat dlouhou a pravidelnou dobu v jednom z mimořádných stavů vědomí – ve snění. Umělce zajímaly tyto stavy odedávna, a tak s nimi či o nich intuitivně tvořili svá díla, a to snad od samotného počátku umění. Film na to jen přirozeně navázal a svou blízkostí k vědomí člověka tuto vazbu ještě prohloubil. Když jsem objevila filmy Sandozu, zaujala mě především interdisciplinarita, kterou jejich téma v sobě nese, protože je možné na ně nahlížet skrze několik perspektiv a jednou z nich je právě oblast změněných stavů vědomí. Sandoz stál mimo jiné za výrobou a výzkumem psychoaktivních látek, a proto se nabízí možnost, že filmová produkce měla s touto oblastí farmaceutické výroby určitou souvislost.
Co všechno je součástí vašeho projektu?
Co se týče doktorského projektu, tak na FAMU, přestože je to umělecká škola, pracují doktorandi na projektech ryze teoretických, jež samozřejmě mohou propojovat se svou uměleckou tvorbou. Výsledkem by ale měla být čistě písemná, teoretická disertace, proto se věnuji všemu, co takový výzkum obnáší. V roce 2018 jsem navštívila firemní archivy společnosti Novartis v Basileji, které spravují filmové dědictví Sandozu. To byl velmi důležitý bod mého projektu, protože jsem odhalila, že portfolio Sandozu neskrývá jen dva tři umělecky zajímavé snímky, ale řadu filmů, jež stojí za hlubší zkoumání. Filmy následně analyzuji a dávám jejich okolnosti do souvislostí s historií Sandozu. Mapuji také různé fenomény spojené s tématem, ať už přímo kapitoly produkce, nebo širší otázky, jako je třeba psychedelické téma a jeho současná renesance. Z archivního výzkumu jsem vypracovala odborné texty, jež letos vyšly ve francouzském odborném časopise Cahiers d’histoire du Cnam vydávaném Conservatiore nationale des arts et métieres (Národní konzervatoří umění a řemesel). V tomto roce pracuji na výzkumu časopisu Médecine/Cinéma, což je revue vydávaná filmovým centrem společnosti Sandoz v 60. a 70. letech. Výsledkem by tedy měla být disertace ve formě monografie zaměřené na téma filmů Sandozu. Zároveň se ale snažím svůj teoretický výzkum propojovat i s uměleckou praxí. V roce 2019 se konala v Galerii Pragovka v Praze má samostatná výstava A Girl Named Sandoz, na níž jsem tematizovala svůj pohled na archivní snímky Sandozu a jejich propojení s psychedelickou výrobou společnosti. A výzkum jsem využila i ve své uplynulé výstavě Správci Paláce vidění.
Co je výsledkem vašeho projektu a jak se bude dát v budoucnosti využít?
Cílem mého projektu je vlastně zmapování uměleckého filmového portfolia Sandozu ve všech jeho souvislostech. Zatím jsem došla k tomu, že filmy Sandozu překračují kategorii průmyslových snímků svými tématy či neobvyklou formou. Často se navíc dotýkají problematiky spojené s psychedelickou produkcí společnosti či je lze tímto způsobem zpětně interpretovat. Ráda bych přispěla k odhalení bohatosti portfolia odborné i široké veřejnosti. V tomto roce jsem například navázala spolupráci s bruselskou CINEMATEK (Královská belgická kinematografie, pozn. red.), která mě pozvala, abych poskytla odborný úvod projekci jednoho ze Sandoz filmů. Projekce se těšila velkému zájmu veřejnosti, takže doufám, že spolupráce se CINEMATEK nebo s jinou institucí na přibližování filmového dědictví Sandozu bude pokračovat.
Očekávala jste, že byste mohla skutečně Jacques Derrida Prize získat?
Absolutně ne. Ne, že bych si tolik nedůvěřovala, ale byla jsem si vědoma toho, že většina konkurentů byla velmi silných, a navíc jejich výzkumy jsou již často zasazené do akademicky profesionálnějších či tradičnějších prostředí, jako je Akademie věd. Ostatně jsem se později dozvěděla, že jsem byla historicky první účastnicí soutěže z FAMU. Přistupovala jsem k účasti tedy hlavně jako k výzvě a možnosti se posunout a vyzkoušet si novou situaci. Umístění, a navíc na prvním místě, proto bylo velkým překvapením.
