„Žijeme si takový náš sen,“ říká máma orchestru, který se stal hudebním fenoménem

Petra Soukupová, studentka katedry hudební produkce HAMU, založila před devíti lety se svým starším bratrem Jakubem symfonický orchestr. Na tom by samo o sobě nebylo nic zvláštního. Jejich aktivity se však z malého nenápadného městečka Police nad Metují, ležícího kousek od Adršpašských skal, rozrostly do nečekaných rozměrů.

V současné době má Police Symphony Orchestra bezmála šedesát pět členů, kteří ve svém volném čase pravidelně cvičí a vystupují bez nároku na honorář. Z polického tělesa se pod vedením Petry stal hudební fenomén, jehož koncerty jsou vždy do několika minut vyprodány. Mladí hudebníci navíc systematicky spolupracují s charitativními organizacemi, pod jejichž záštitou pořádají benefiční večery. Jednou takovou organizací je například Nadační fond Hospital Broumov, pro něhož během jednoho koncertu dokázali vybrat téměř půl milionu korun. Nelze opomenout ani jejich zálibu v koncertování v netradičních přírodních lokacích, jako bylo třeba údolí Klučanka nebo přímo oblast Adršpach. PSO má za sebou hraní s takovými osobnostmi, jako je Marta Kubišová nebo Petr Janda, několik zahraničních koncertů a naposled také Busking Tour po Česku, během které odehráli čtrnáct koncertů v ulicích šesti měst! Není divu, že Petra za své aktivity získala již několik ocenění, naposled Cenu britského velvyslance v kategorii Mladá osobnost roku do 30 let. O tom, co pro ni a její orchestr tato ocenění znamenají, kam se podle ní těleso vyvíjí a co je čeká v následujících měsících, se Petra rozpovídala v krátkém rozhovoru.  

Uskupení Police Symphony Orchestra jste společně s tvým bratrem založili, když ti bylo čtrnáct let. Jak vůbec vznikla myšlenka takového tělesa?

Kde přesně vznikla myšlenka, asi nedokážu říct. Ale šlo to nějak přirozeně. S mým bratrem jsme oba chodili na Základní uměleckou školu v Polici nad Metují. Já hrála na housle ve smyčcovém orchestru a on na bicí v Big Bandu. K tomu jsme tehdy poslouchali orchestr Jamese Lasta, který měl ve svém bandu jak smyčce, tak i žestě a rytmiku. A tak jsme si řekli, že bychom mohli něco obdobného založit u nás a mohli bychom hrát vše, co se nám zlíbí. Od klasiky, přes filmovou až po populární hudbu.

Nyní má váš orchestr téměř šedesát pět členů. Zaznamenali jste zájem mladých hudebníků o něj hned od začátku, nebo se vyvíjel spíš postupně?

Někdo byl ze začátku nadšený hned, někdo byl opatrnější, někomu se nechtělo a my s bratrem jsme je přesvědčovali, že se jim bude líbit v PSO hrát. Orchestr se dával dohromady více než rok. V roce 2011 jsme odehráli první koncert. Měli jsme tehdy tuším kolem čtyřiceti pěti členů. Dnes se počet muzikantů pohybuje kolem čísla šedesát. Nedá se to přesně spočítat, jelikož muzikanti odcházejí a přicházejí. K tomu teď máme novou skupinu PSO „borců a borkyň,“ což jsou „mlaďáci,“ kteří sice nehrají na hudební nástroje, ale pomáhají nám s ostatními věci – stěhování nástrojů, stavění a bourání pódia aj. Těch je čtrnáct.  

Z jakého popudu se k vám členové přidávají nejčastěji?

Jéé, tak to asi není otázka úplně na mě. (smích) Ale možná to je tím, že hrajeme, co nás baví. Možná je to díky projektům, které děláme. Je pravdou, že čím dál tím častěji slýchávám, že se děti chodí do ZUŠ učit na hudební nástroje proto, aby s námi mohli jednou hrát. A to je to nejhezčí, co se nám může dít. Co přesně je ale tou největší motivací, na to asi neumím úplně odpovědět.

Uvažovala jsi někdy o tom, že by ses živila jako hudebnice?

Určitě. Byla doba, kdy jsem chtěla jít na konzervatoř, cvičila jsem hodiny denně a žila jsem jen houslemi. Ale myslím, že díky PSO jsem zjistila, kde je mé místo. Když se na to koukám z dnešního pohledu, určitě nejsem umělec tělem i duší. Miluju umění, kulturu, hudbu, ale spíš mě baví být v pozici toho člověka „za tím“, kdo koncerty, projekty dává dohromady, než být přímo tím, kdo stojí na pódiu.

Co tě vedlo k tomu, že jsi šla nakonec studovat hudební management?

Orchestr. Díky PSO jsem zjistila, že mě baví organizovat, vytvářet nové věci, komunikovat s lidmi, a když jsem přišla na to, že se dá studovat přímo hudební management, moc jsem nepřemýšlela o jiných oborech. První tři roky jsem byla na JAMU a teď studuji magisterský program na HAMU.

Jak propojuješ vědomosti z oblasti hudební produkce, které získáváš na HAMU, s vlastním praktickým fungováním v PSO? Dalo ti studium dosud něco, co orchestr zásadně posunulo?

Mám za sebou dva semestry studia na HAMU, to je poměrně krátká doba na zhodnocení. Za další dva roky, s odstupem, třeba povím víc. Produkce je pro mě ale především praktickým oborem. Je to stejné jako studium hry na hudební nástroj či zpěv, kdy student převážně cvičí, aby pak podal nejlepší výkon. Pro nás je to obdobné – musíme produkci dělat, aplikovat v reálném životě, zkoušet, chybovat, abychom se to naučili. Teda, pokud se to vůbec dá naučit. (smích) Proto jsem moc vděčná, že naši pedagogové pocházejí z praxe. Samotná teorie je málo, ale naši pedagogové to umí propojovat. Sdílí s námi své zkušenosti napříč různými kulturními profesemi a je skvělé tomu všemu naslouchat.

Přidávají se k vašemu orchestru i studenti z HAMU?

Občas ano. Dirigoval nás rok Chuhei Iwasaki, hrál s námi také Martin Misár, který dnes též studuje na HAMU hru na trumpetu. Ale orchestr je převážně složený z lidí, kteří vystudovali pouze ZUŠku, najde se mezi námi i pár konzervatoristů. Myslím, že na vysoké škole už jsou muzikantské preference jinak nastavené a studenti mají méně času věnovat se nadšeneckému orchestru. Moc ráda ale oslovuji studenty HAMU, když nám nějaký muzikant vypadne a potřebujeme rychle sehnat záskok.

Police Symphony Orchestra v  funguje skoro deset let. Jak se během té doby změnil, vyvinul?

Asi nejdříve začnu tím, co se nezměnilo, a to jsou mladí lidé, kteří tvoří orchestr dodnes. Možná i díky naší energii máme plno nových diváků a firem, které nás dlouhodobě podporují, a díky kterým můžeme vytvářet různé projekty a udržovat PSO takový, jaký ho dnes lidé znají. Organizujeme různé benefice, díky kterým jsme věnovali přes milion korun potřebným, spolupracujeme s mnoha umělci a profesionály, vyjíždíme čím dál více za hranice našeho regionu – žijeme si prostě takový náš sen a doufám, že ještě chvíli žít budeme.

Které úspěchy považujete za nejcennější?

Nedá se říct, jaký z úspěchů je nejcennější, myslím, že každý úspěch, každý koncert, který dopadne dobře, je to nejlepší, co se nám může stát. Pro mě osobně je ale nejcennější, že spousta lidí věnuje tolik času a energie tomu, aby PSO mohlo žít. Dříve jsem to brala jako samozřejmost, ale čím více se bavím s nezávislými lidmi, tím více si uvědomuju, jak je to vzácné a že to v žádném případně samozřejmost není. Alespoň takto na dálku jim za to všem moc děkuji.

Ty sama si získala několik ocenění, např. cenu Mladý srdcař a Cenu veřejnosti České televize od Nadace Via, naposledy pak také Cenu britského velvyslance. Jak tohle vnímáš?

Ty ceny pomyslně předávám orchestru, protože ten za vše může. Díky zmíněným cenám jsme zjistili, že to naše snažení nemá význam jen pro nás a náš region, ale i pro plno dalších lidí, kteří do té doby o orchestru a naší činnosti nevěděli. Dává to pak naší práci ještě větší smysl a chuť dál v těchto aktivitách pokračovat. Zároveň jsou ceny ale i zodpovědnost, abychom nezapomínali rozvíjet vše, za co jsme byli oceněni, a víc přemýšleli, proč to vše děláme.

Máš představu, jaká bude budoucnost orchestru?

Věřím, že orchestr bude vždy sdružovat mladé lidi, že bude lidi spojovat a druhým pomáhat. Příští rok slavíme výročí 10 let, takže máme spoustu plánů. Začínáme 12. ledna v Lucerně ve Velkém sále a celý rok pak bude jedna velká oslava. Znovu připravujeme velkou benefici u nás v přírodě, koncert „na stojáka“, ples a mnoho dalšího. A jak orchestr bude vypadat za další dekádu? To si netroufám říct. Doufám, že minimálně tak dobře, jako dnes.

Tereza Pavelková

4. září 2019